TL;DRV keňském slumu Kibera u Nairobi, kde na 2,5 kilometrech čtverečních žije kolem milionu lidí, vznikají soukromé školy „jako houby po dešti“ – za posledních několik let jich vzniklo přes 250, zatímco státních škol jsou v celé oblasti jen tři. Tyto malé školy mívají často jen jednu nebo dvě třídy pod plechovou střechou bez dvorku, ale dávají dětem ze slumu šanci na vzdělání a smysluplné trávení času. Jedním z projektů je Kibera Utu Academy, kterou podporuje CENTRUM DIALOG o.p.s. – více než třetina dětí zde neplatí školné a další třetina platí méně než polovinu standardní částky, škola navíc zajišťuje dětem až tři jídla denně. Zakladatelé nyní usilují o rozšíření školy do sousedního domu, jehož cena činí 1 250 000 českých korun.
Naši přátele z CENTRUM DIALOG o.p.s. si přivezli z poslední cesty do Keni spoustu dojmů. Víte, jak fungují školy ve slumu? Jak chudé děti tráví svůj čas, anebo jak se liší vzdělávací systém? Pokud vám přijdou zajímavé příběhy školy z vlnitého plechu a o dvou třídách, čtěte dál.
Slatiny: Místo v Praze, kde máte strach
TL;DRSlatiny a přilehlé nouzové kolonie Pod Bohdalcem a Na Slatinách jsou pražská lokalita jen pár kroků od pražského Edenu, kde autorka na vlastní kůži zažívá strach z výhrůžek dětí, útočných vlčáků i vyhořelých domů, a zároveň objevuje komunitní život zahrádkářů a pamětníků. Kolonie vznikly ve 20. letech 20. století, kdy obec pronajímala pozemky za pár korun přistěhovalcům hledajícím práci ve velkoměstě. Dnes tu chybí elektřina i voda, domy pravidelně vyhořívají a místo obývají starousedlíci, bezdomovci, feťáci i zahrádkáři. Text ukazuje, že navzdory pověsti nebezpečného místa se za plotem s vlčáky i mezi feťáky skrývají lidé, kteří jsou překvapivě přátelští, například Láďa M. a František H. z kolonie Pod Bohdalcem. Klíčovým poznáním článku je, že strach ve Slatinách často pramení z předsudků, nikoli z reálného nebezpečí.
Přiběhly za mnou dvě desetileté holčičky.
„Nemáš cigáro?“ Modré roztomilé oči blonďaté holčičky se rozhodně neslučují s jakýmkoliv stereotypem o sociálně vyloučených rodinách. Ta druhá – tmavovlasá s tmavou pletí – ta by nikoho nepřekvapila. Tohle ale není svět stereotypů, tohle je realita. Neplatiči nemají určenou barvu pleti, vlasů, očí. Jsou to zkrátka neplatiči.
Rumunsko #4: Čisto jen tam, kde platí EU
TL;DRČistou a evropsky vyhlížející atmosféru autoři zažili až v Alba Iulii, konkrétně v tamní citadele s katolickou katedrálou, biskupským a královským palácem, kde na nádvoří fungovaly moderní stánky s občerstvením – jedna z budek nesla dokonce cedulku „Praha Smíchov“. Cestou tam projeli i drsnějšími zastávkami jako Oravita, hrad Corvin (Hrad Korvín) v Hunedoaře, největší gotická stavba v Rumunsku, romské pagody v jeho okolí a bouří ohrožovaná pevnost Catatea Colti u soutěsky Râuşor. Autoři narazili i na ruiny římského amfiteátru v Sarmisegetuse, kde poprvé po celé cestě potkali turisty, a stravovali se opakovaně jen v podobě salátu Caesar a pizzy, protože místní kuchyně jim nesedla. Jídelní výjimkou byla restaurace Bistro Art Grill v Haţegu. Autoři shrnují dojem z Alba Iulie jednoznačně: teprve tady, díky penězům z EU, poznali civilizaci, jakou znají z domova.
Hotel Condor se zdál být jedinou oázou civilizace široko daleko. Oravita se ukázala jako město, kde nic není. (Poučení pro příště, ukázat na mapu a říct, že můžeme přespat třeba tady, protože je to v půlce cesty do bodu ypsilon, není ideálním způsobem plánování.)
S diplomem na smetiště? Jedině v Kibeře!
TL;DRV Kibeře, největší chudinské čtvrti Nairobi v Keni, kde na ploše 2,5 kilometru čtverečního žije zhruba milion lidí, založila skupina mladých dobrovolníků pod vedením Ahmeda Ibrahima Utu Montessori školu financovanou sběrem a recyklací odpadu ze zdejších skládek. Škola dnes provozuje jesle, školku a první tři třídy prvního stupně a vznikla i díky české organizaci Centrum Dialog. Stejná skupina založila i fotbalovou akademii nabízející kromě tréninků třeba kurzy novinařiny. Centrum Dialog od roku 2002 provozuje program Adopce afrických dětí na dálku, díky kterému získalo šanci na vzdělání více než 4000 dětí z Keni a Guineje, z nichž desítky z Kibery dokončily základní i střední školu a nastoupily na vysokou školu.
Umíte si představit české vysokoškoláky, kteří by s univerzitním diplomem zamířili na smetiště? Určitě, ale pouze z recese nebo jako reakci na neuspokojivý stav vysokého školství u nás. Ale dokážete si představit studenty, kteří by pilně studovali, aby po skončení školy mohli zamířit do nejvíce znečistěných částí města a sběrem odpadků pomáhali celé komunitě?
V zemi, kde lidé ještě rádi žijí
TL;DRSt. John's, hlavní město kanadské provincie Newfoundland, je podle článku místem, kde jsou lidé mimořádně přátelští, usměvaví a poctiví – dveře i auta se tu nezamykají a domácí vítají hosty dopisem s klíčem v obálce. K vidění jsou tu barevné domečky na Water Street, muzeum The Rooms, památník Signal Hill s Cabot Tower z roku 1897 (odkud Guglielmo Marconi 12. prosince 1901 zachytil první transatlantický bezdrátový signál) a opuštěná vesnice Quidi Vidi, vzdálená pěšky asi 20 minut. Nejvhodnější dobou návštěvy je červenec a srpen, kdy je vidět papuchalky i ledovce a teploty dosahují kolem 22 stupňů, zatímco v září hrozí spíš déšť, silný vítr a varování před hurikánem. Z Londýna se do St. John's létá jen 5 hodin, a autoři na konci nabízejí devět praktických tipů pro cestu.
Musím se stále usmívat. Chytly jsme tuhle nemoc, hned jak jsme sem přiletěly. Koutky vyletěly nahoru a tam se uhnízdily, jakoby to byla jejich přirozená poloha. Tady se smějí všichni. Ocitla jsem v zemi nejmilejších lidí planety. Ocitla jsem se v zemi, kde lidé ještě rádi žijí. Otázka být či nebýt tu nezná jméno. Vítejte v St. John’s v Kanadě v provincii Newfoundland. Rumunsko #3: Dokud nemaj pušky, tak je to v pohodě
TL;DRCestopisný zápisek z Rumunska popisuje trasu od města Targu Jiu přes Banát k českým vesnicím Svatá Helena a Greník až po Oravitu, přičemž varuje především před oním úsekem: dvacetikilometrovou cestou mezi Greníkem a Oravitou, která autorům díky děravé nezpevněné silnici a nervy drásajícímu setkání s místními Romy trvala celou hodinu. Text zdůrazňuje kontrast mezi upravenými českými vesnicemi s cinkajícími ovečkami a větrnými elektrárnami a zanedbanými rumunskými osadami s vybydlenými panelovými domy plnými odpadků. Zmiňuje také jedinou atrakci v Targu Jiu, nekonečný sloup Coloana Fara Sfarsit, a teploty kolem 35 stupňů během cesty. Klíčové doporučení zní: raději se tomuto úseku Banátu mezi českými vesnicemi a Oravitou za tmy vyhnout.
Prodavač paprik na mě mává.
„Co děláš?”
„Pán se chce vyfotit s paprikou.” Čtyřicetiletý prodavač červených paprik pózuje, ukazuje svou vzorně vypěstovanou zeleninu a usmívá se na nás. Procházíme trhem s ovocem a zeleninou ve špinavém městě jménem Targu Jiu, které svou slávu zažilo buďto kdysi dávno nebo vůbec.
Rumunsko #2: Národní hobby – sezení a čumění
TL;DRSezení a čumění je na rumunském venkově skutečné národní hobby: celé rodiny – od dětí po prarodiče – sedávají na lavičkách před domy podél hlavní silnice a sledují projíždějící auta, protože vesnice zde často nemají vedlejší ulice ani náměstí. Autoři to zažili na cestě z Pitesti do Targu Jiu a i v Transylvánii, kde se lidé synchronně otáčeli za jejich projíždějícím autem. Ve městech tento zvyk už mizí – nahradila ho fitness centra a kafíčkování – ale výjimkou byla pohádková Sighisoara, kde si po páté odpoledne rodina vytáhla k silnici rozkládací rybářské židličky. Druhým typickým vesnickým rituálem je láskyplná péče o zdobená vrata domů, i když za nimi se často skrývá zarostlá zahrada nebo nedostavěný dům – ten se totiž nedostavuje záměrně, aby se nemusela platit daň z nemovitosti.
Tehdy, na cestě z Pitesti do Targu Jiu, jsem si toho všimla poprvé. Projížděli jsme vesnicemi, které jsou vlastně baráčky vyrovnané podél hlavní silnice bez centra, bez náměstíčka, bez čehokoliv, čím vizuálně definujeme vesnici. Divili jsme se, že zde nejsou žádné vedlejší ulice, všichni bydleli u hlavní. Ale brzy jsme pochopili proč. Rumunsko #1: Psi jsou tady jako přerostlí holubi
TL;DRV Rumunsku se běžně potkávají volně pobíhající divocí psi, kteří se pohybují v ulicích, u silnic i přímo v restauracích a u turistických atrakcí, například u lanovky na vyhlídce, kde turisté krátili čekání mazlením se štěňaty. Cesta z Bukurešti vede přes městečka jako Pitești a Târgu Jiu do vesnice Golești, kde se nachází Muzeul Viticulturii se zámkem ze 17. století, momentálně v rekonstrukci, a vedle něj zrekonstruovaná dobová vesnice z počátku 20. století postavená za peníze Evropské unie, s kostelem, školou, radnicí, hospodou i hřbitovem. Podél trasy jsou vidět i kočovní Romové s koňskými povozy a chudá zaprášená městečka, která návštěvníky vnímají jako neobvyklé vetřelce. Celý region tak působí jako kontrast mezi zanedbanou rumunskou krajinou a ostrůvky západní civilizace budovanými z evropských dotací.
Vyjeli jsme z bukureštského letiště, směr Targu Jiu.
V zácpě jsme se kodrcali dálnicí, vedle které nebylo nic. Nic v podobě oprýskaných zdí, vybledlých reklamních nápisů na neudržovaných domech a žlutých polích seschlé trávy. Nic. Pozadí bez hor. Bez ničeho. Ta božská romantická rumunská krajina v těchto končinách rozhodně nezačínala ani nekončila. Jen špína, která se nesla suchým jižním horkem. Kam jsme se to vydali? Začala jsem mít strach, že tady opravdu nic není.
Rusové zabíjejí naše chlapce
TL;DRVálka na Ukrajině se stala tématem, které rezonovalo na Letní žurnalistické škole v Havlíčkově Brodě, kam pravidelně jezdí přátelé z ukrajinského Užhorodu. Ukrajinští studenti, například Kristýna, otevřeně mluvili o tom, že si nedělají iluze o vstupu Ukrajiny do Evropské unie, a o vyčerpání médií, která už válku po dlouhé době nepovažují za hlavní zprávu dne. Rakouská novinářka Barbara Tóth i studentka bohemistiky z Berlína Olga otevřely otázku ruské propagandy a nedůvěry k evropským médiím. Ukrajinský student práv Yakim vysvětlil, jak Rusko za komunismu potlačovalo ukrajinský jazyk ve snaze zničit národ zevnitř, přičemž zdůraznil, že konflikt je především o politice, nikoli o obyčejných lidech.
Slzy se hlásily o slovo. Styděla jsem se za Českou republiku, za EU. V tom momentě jsem si chtěla hrát na hrdinu a jít osvobodit Ukrajinu vlastní mravenčí silou. Šla jsem vedle Kristýny, mladé krásné Ukrajinky, která přijela na Letní žurnalistickou školu z Užhorodu.
