Dvoutýdenní kempování v Ugandě byly naprosto spektakulární zážitek, na který nikdy nezapomeneme. Nejčastější otázka, kterou dostáváme, není ale o přírodě, zvířatech, nebo Uganďanech. Ptáte se nás, kolik nás roadtrip v Ugandě stál. Zde je náš itinerář a podrobné výdaje.

Naše trasa

Tentokrát jsme plánování vzali trochu „zodpovědněji“ a naplánovali jsme si alespoň, kam bychom měli každý den dorazit a co bychom tam zhruba měli dělat. V průběhu cesty se nám plán sice několikrát změnil (třeba proto, že google neví, že většina silnic v Ugandě nemá asfalt, a tak se nejede přejezd 5 hodin, ale minimálně 11 a půl), ale nakonec jsme až na šimpanze zvládli vše, co bylo v plánu.

Jak se v Ugandě kempuje / itinerář ubytování

Plánování Ugandy je složité a ještě složitější je najít pořádného průvodce. Ušetříme vám práci a vracení nepoužitelných knih – nejlepší je podle nás Uganda od Andrew Roberts, kterou si můžete objednat on-line. Doporučujeme všema deseti.

Většinu nocí jsme v Ugandě kempovali, ale dopřáli jsme si občas i tu postel. Tady je podrobně rozepsané naše ubytování. Ve všech ubytování tekla teplá voda, na wifi ale nespoléhejte, některá místa ji hlásali, ale ve skutečnosti fungovala jen ve Via Via Guesthousu. Pokud tedy potřebujete internet, pořiďte si ugandskou simku s daty.

RoadTrip Uganda #1: Vy dva v Ugandě určitě umřete

Den 1. + 2. Via Via Guesthouse

Malebný guesthouse v Entebbe, místě, kde jsme ve tři ráno přistáli. Nakonec to bylo to nejlepší ubytování, které jsme v Ugandě našli. Proto jste se tam také na poslední noc vrátili.

Cena ubytování: $50 / noc za samostatný pokoj + snídaně v ceně Cena jídla: $5 – $7 za oběd/večeři Rezervace ubytování: Via Via

Den 3. Ziwa Rhino Sanctuary

Přímo v parku, kde jsme vyrazili na trek za nosorožci, jsme se také ubytovali. Bydleli jsme stylově ve stanu, na místě pro stanování velkém jak fotbalové hřiště.

Cena kempování: $ 10 / osoba (bez snídaně) Rezervace ubytování: Ziwarhino.com

RoadTrip Uganda #2: Když se zelený ráj změní v peklo

Den 4. + 5.  Kemp Red Chilli v národním parku Murchison Falls

Red Chilli je krásný kemp přímo uprostřed největšího ugandského národního parku. Naprosto nejlepší personál v celé Ugandě! Je to nádherná oáza, umístěná tři minuty od převozu přes Nil, kde ráno začíná safari. Je to tedy ideální místo 😉

Kemp jsme měli jako základnu, odkud jsme vyrazili na půldenní safari (v našem autě) a na tří hodinovou plavbu po Nilu.

Cena kempování: $8 / osoba Rezervace ubytování: redchillihidaway.com

Den 6. Hotel, kterému se rozhodně vyhněte!

Nezvládli jsme přejezd a museli jsme na noc zakotvit v hotelu Glory Summit ve městě Hoima. Napřed hotel nenajdete, protože mají na bookingu i na webu špatnou adresu. Když ho konečně najdete, recepční vám nebude schopná říct číslo pokoje, nebude vědět, kde se podává snídaně a absolutně nebude tušit, jestli je v restauraci ještě kuchař. Nakonec vám strhnou 5 % poplatek za platbu kartou. 🙂

Cena ubytování: $35

Den 7. Rwenzori Mountains – Rwenzori Trekkers Hostel

Předtím, než jsme vyrazili na dvoudenní trek do hor, jsme využili možnost přenocování v jednom z pokojů přímo v areálu společnosti, která nás do hor brala. Jednoduchý pokoj s postelí s moskytiérou posloužil dobře.

Cena ubytování: $15 / osoba i se snídaní (kempování $8)

Den 8. Rwenzori Mountains – Kalalama Camp

Na dvoudenním treku jsme přespali v kempu, ke kterému jsme dolezli po sedmi hodinách a překonání 1800 m převýšení. Cena treku: $250 na osobu (v ceně průvodce, portýři, jídlo, snacky, bouda) Rezervace: rwenzoritrekking.com

Den 9. Simba Safari Camp

Zhruba hodinu a půl od Rwenzori Mountains, cca 100 m od rovníku a 10 minut od vstupu do Queen Elizabeth národního parku, leží Simba Safari kemp. V restauraci se o vás postarají jako o krále a královnu, tedy alespoň pokud si objednáte dopředu a alespoň tří chodové menu. 🙂

Cena kempování: $6 / osoba Rezervace: ugandalodges.com

Uganda RoadTrip #3: Jak si nás přišla osahat gorila

Den 10. Queen Elizabeth Parkview Tourist Hotel

Po celodenním jezdění po safari v národním parku jsme zakotvili na druhé straně, v tomhle luxusním resortu s výhledem na pláně plné slonů. Byli jsme tam jediní hosté, chtěli nás obrat, ale nakonec vše dobře dopadlo a my si to vlastně docela užili. 🙂

Cena kempování: $ 10 / osoba Rezervace: qeparkviewlodge.com

Den 11. Rushaga Gorilla Camp

Když chcete jít na Gorily do Bwindi Impenetrable National Park, musíte se ubytovat v jedné z přilehlých lodží. Je nutné počítat s vyšší cenou, protože je Uganďanům jasné, že nemáte jinou možnost.

Cena kempování: $ 35 / osobu (se snídaní a jedním hlavním chodem) Rezervace: rushaga.com

Den 12. + 13. Paradise Eco Hub

Tenhle ráj jsme potřebovali jako sůl. Resort leží na malém ostrově na jezeře Bunyoni a má všechno, co v Ugandě potřebujete.

Za vaše peníze se vám dostane v Ugandě nevídaného komfortu (nestanovali jsme), i když v chýších není elektřina (jen světélko na baterku), jídlo musíte objednávat několik hodin dopředu, aby stihli dojet lodí pro suroviny a internet nefunguje, i když jej mají na stránkách.

Silas, manažer resortu a váš všudypřítomný průvodce se o vás postará od a do z. Zaplaťte si půldenní výlet ($15/osoba), kde vás vezme lodí po ostrovech, do místní školy a na krátký výšlap k vyhlídce. Cena ubytování: $ 60 / noc / luxury nest Rezervace ubytování: paradiseecohub.com

Den 14. Mburo Safari Lodge

Na poslední noc strávenou v Ugandě jsme si udělali radost. Dali jsme dohromady všechny zbylé šilinky a koupili jsme si za $ 220 luxusní chatku s obědem, večeří a snídaní. Měli jednoznačně nejlepšího kuchaře a starali se o nás jako o nějaké papaláše. Před jídlem jsme dostali rozehřátý vlhký ručník (!), abychom si omyli ruce a tím začal hodinový gurmánský zážitek. Hodinový proto, že jim to děsně trvalo. 😀

Cena za ubytování: $ 250 / chatka Rezervace: mburosafarilodge.com

Den 15. Via Via Guesthouse

Skončili jsme, kde jsme začali. 🙂 Přijeli jsme jen na pár hodin, večeři a hurá domů.

Takže na kolik to vyšlo?

Na jednoho nás Uganda vyšla na cca 55 000 Kč na osobu. Včetně letenek (11 000 Kč), léků a očkování (které jsme neměli žádné, takže vyšlo na skoro 5000 Kč/osoba) a vstupu na gorily (10 000 Kč/osoba).

Letěli jsme z Vídně, do které jsme vyrazili den předem, je tam tedy započítaný i den a noc ve Vídni. Takový malý předvýlet 🙂

Na cestě jsme nijak extra nešetřili. Kde to šlo, tam jsme stanovali, ale vaření jsme vzdali po prvním dni (stmívá se moc brzo a komáři s malárií vylézají v 5 odpoledne). Takže jsme povětšinou skončili v restauraci jak večer, tak ráno i na oběd.

Kupovali jsme si, co nás zrovna napadlo, ale zas jsme úplně nerozhazovali. Klasické jídlo v hotelu nebo kempu vyjde na $5 – $7 a na ulici sice pořídíte chapati za 5 korun, ale jíst to každý den nejspíš nezvládnete. 🙂

Rozepsané náklady:

Vstupy vás drtí na každém kroku

Jenom poplatky za vstupy do národních parků, na gorily a na dvoudenní trek do hor nás vyšly skoro na 40 tisíc korun. Uganďani mají ve zvyku chtít po cizincích mnohokrát více, než po místních. Není to podvod, ceny takové skutečně jsou a není výjimkou, že za vstup do národního parku na 24 hodin (ani o minutu více, při výjezdu vás zkontroluje voják s kalašnikovem) zaplatíte $45 za osobu a dalších $30 za auto. Přidejte cenu ubytování a vynásobte cenu počtem dní, které tam strávíte, a trefí vás šlak.

Uganda za polovinu

Porovnali jsme naše náklady s tím, kolik si za to řekne česká cestovka. Našli jsme jednu, která dělá velmi podobný okruh jako my, i když s menším počtem nocí (o 4 méně). Zjistili jsme, že jsme do Ugandy vyrazili za polovinu peněz, co byste jim zaplatili a viděli jsme toho mnohem víc (například dvoudenní trek do Měsíčních hor). No a ty 4 noci navíc taky stojí za to  😇

	Loudavým Krokem	Cestovka
Auto (= svoboda pohybu)	ANO	NE
Počet nocí	14	10
Gorily započítané v ceně	ANO	NE (+ 10 000 Kč / osoba)
Léky a malaron v ceně	ANO	NE (+ 5 000 Kč / osoba)
Celková cena	55 000 Kč	90 000 Kč (+ 15 000 Kč)

Už nikdy nepojedeme v Ugandě za tmy. Slíbili jsme si navzájem a ráno jsme vyráželi opravdu včas. Nepovedlo se. Na cestě do Měsíčních hor nás chytla tma a bouřka. Pokud jsme si mysleli, že nic horšího než řízení za tmy skrz polňačky nemůže být, dnes se ukázalo, že zatopené dvoumetrové polní díry je taková drsná škola offsroadového řízení na život a na smrt.

Už se mi na dvoudenní túru nechtělo. Ubytovali jsme se v hostelu, odkud se vyráží a prohlásili, že ráno určitě půjdeme. Ani jeden jsme tomu ale nevěřili. Nechtěli jsme zklamat jeden druhého, ale ten depresivní déšť přinášel tak akorát chuť odsud co nejdříve vypadnout.   Ráno nám ale nachystalo ránu, bylo krásně. Ani jeden jsme nemohli najít jediný důvod, proč bychom nemohli jít, a tak jsme vyrazili. Do Měsíčních hor nesmíte bez průvodce a portýrů. Taky to stojí spoustu peněz. Dvoudenní výlet vyjde na osobu 235 dolarů plus se sluší dát tipy portýrům, které musíte mít, ale od společnosti nejsou placeni. Jsou to jen lidi z vesnice.

Do kopce, a pak do prudkého kopce

„Teď to bude rovinka asi čtyři kilometry, a pak začneme stoupat.” Vysvětloval nám náš průvodce a my jsme se celou cestu divili, proč říká rovinka tomu, co je ve skutečnosti stoupání. Pak jsme pochopili, že stoupání je pro něj jen to, kdy si musíte pomáhat rukama. Brzy jsme za portýry byli rádi. Pražilo a my se rvali džunglí.

Náš průvodce moc průovdce nebyl. Nejčastější jeho slova byla: “Tady přestávka?” Něco kloudného jsme z něj dostali jen v okamžiku, kdy jsme se ho zeptali, jestli jsou tu jedovatí hadi. „Jsou. Máme tady zelenou mambu, černou mambu a plivající kobru.” zablištěli se v úsměv bílé zuby uprostřed černé tváře. „Takže jen ty nejnebezpečnější na světě.” komentoval to Lukáš „Jo, ale to bychom museli mít obrovské štěstí, abychom je potkali!” Usměje se průvodce a my si pro sebe říkáme, že to by teda bylo obrovské štěstí, potkat takového hada, který nás může zabít.

Ugandské divadlo na schovku

Když se dostaneme do půlky cesty a vypadá to, že vypustíme duši, rozhodneme, že potřebujeme pauzu na oběd. Portýři vybalí jídlo, a pak spolu s průvodcem zmizí za roh. Slyšíme, jak se smějí a vtipkují, ale jakmile je po jídle, opět se vrátí, zmklnou a dokud jsou v naší blízkosti, tak mlčí.

Konečně dorážíme k chatce. Zjišťujeme ale, že tady není žádný výhled. „To bychom museli ještě výš, ale to je na vás,” říká nám Uganďan. A tak se plazíme ještě výš, ale hned se za to proklínáme, protože víme, že za tohle nám v příštích dnech naše těla nepoděkují. Po celkových 7 hodinách jsme v 3147 metrech. Stojí to za to.

Ale tady začíná opravdové divadlo. „Tak jsme tady.” prohlásí průvodce a ukáže na chatku, kde budeme spát, a pak zmizí do malinké boudy k našim třem portýrům a dalším černochům, kteří už tu byli.

Bílí čeští papalášové

„Na stránkách psali, že běžná aktivita po hikování je povídání si s průvodcem.” Pobavěně komentuju schované Uganďany v boudě. Našeho průvodce ten den vidíme už jen jednou na „briefink“, což bylo jen oznámení, že máme snídani v sedm a v 7:30 vyrážíme. Mezitím se občas vynoří portýři, kteří nám začnou nosit čaj, sušenky, polévku a pak hlavní jídlo. Jedna porce je tak pro pět a my si připadáme trapně, protože to nikdy nemůžeme sníst. Nikdo s námi nemluví.

„Jsme tu jak papalášové,“ šeptáme si s Lukášem a připadáme si blbě. Jakmile dojíme, rychle zmizíme do chatky. Když za sebou zavřeme dveře, ozve se smích. Uganďani se baví do půlnoci, nebo možná až do rána. Než zas z chatky vylezeme a budou nám posluhovat jak papalášům. Mlčky.

„Čaj je hotov.” Ozve se v 6:20 a my si říkáme, proč nám říkali, že je snídaně v sedm, když nás budí v 6:20. Mávneme nad tím rukou a jdeme se trápit ke stolu, kam nám začnou snášet několik chodů snídaně. Nejdříve kaše, pak vajíčka, opečené brambory a tousty. Pro Lukáše navíc párky. Dostali jsme dokonce i máslo. „Ty sem museli přinést celou kuchyni.” vzdychá nad jídlem Lukáš, jsme z toho nešťastní, připadáme si provinile, že necháváme jídlo. Tajně zbytky zabalíme a jsme rozhodnutí, že to seběhneme dolů za pět hodin a pauzu na oběd odmítneme.

Riziko malárie odrazuje od vaření

Už druhý den nemůžeme chodit. V Simba Campu na kraji Queen Elisabeth National Parku se šouráme, jakoby nás někdo zmlátil a přesně tak si připadáme. I stavění stanu se ukazuje jako heroický výkon. Vaření jsme naštěstí opustili už po prvním pokusu, stmívá se tu velmi brzo a s tmou přichází horda komárů a jedno z nejvyšších rizik malárie v celé Africe. Tím se tedy trápit nemusíme.

Nemáme ale co na sebe, naivně jsme si mysleli, že využijeme pračky v nějakém hotelu, u kterého budeme stanovat. Ukázalo se, že tady ale samozřejmě pračky nemají, a tak musíte platit za každý vypraný kus.

Pereme si proto ve vlastním lavoru a rozvěšujeme to na stromy okolo. „To je jak vánoční stromek po ugandsku.” Koukám na strom vedle našeho stanu a přemýšlím, jestli už jsou v Praze všude vánoční světla.

Obrovské hotelové komplexy bez lidí, občas i bez personálu

Queen Elisabeth National Park je pro nás trochu zklamání. Moc zvířat nevidíme, taky stále nepolevily nohy a víme, že se nenávratně blíží stopování goril, kde naše svaly budeme potřebovat.

Brzy odpoledne hledáme ubytování, dorazíme k jedné lodgi, kde má být i místo na kempování. V recepci hraje hlasitá hudba, ale celý areál je opuštěný. Hledáme po pozemku, ale nikoho nenacházíme. Vydáme se tedy hledat další hotel s možností kempování, odbočíme u pochybné cedule Queen Elisabeth Park View Tourist hotel & Camping. Samotná cesta nás děsí, lepí se na nás děti, které právě jdou ze školy a koukají nám skrz okna dovnitř, tahají za kliky nebo za námi běží a dělají, že tlačí auto. Vedle nás je děsivý sráz. Konečně dorazíme k bráně a děsí nás představa, že bychom měli skrz děti jet zpátky. Nikdo nepřichází. Už to chceme otáčet, když zahlédnu pohyb za branou. „Někdo tam je!.”

Nejdřív nás zkusili obrat

Když se brána otevře, vítá nás hned několik Uganďanů. Areál je obrovský s výhledem na safari. Nejdřív litujeme, že jsme to neotočili. Jsme tu sami a Uganďan není nadšený z toho, že chceme jen kempovat. „20 dolarů na osobu.” zkouší to, ale my mu řekneme, že na internetu mají 10 dolarů. „10 dolarů taky dobrý.” S pocitem, že nás ihned chtěl obrat se tu cítíme jako vetřelci. Ale jakmile opadne prvotní pravidelné neomalené divadlo kolem toho, co chceme k večeři a v kolik ji chceme, a poté omluvy, že vlastně mohou udělat pouze jedno jídlo a večeře může být jen v určitou hodinu, tak všichni sedíme ve společenské místnosti a povídáme si.  

Zjišťujeme, že náš hostitel se zajímá o svět kolem. A tak nám vypráví o Ugandě a jejím směřování a my se dozvídáme, že je zde i povinná školní docházka. „To aby nebrali děti drogy a holky neměly děti v patnácti.” komentuje to a vypráví nám dál, až se dostáváme k světové politice a končíme nadáváním na Kim Čong Una. Pak už se nás jen ptá, jak nalákat více turistů z Čech do Ugandy. Povídáme si o silnicích, o marketingu, až skončíme u České republiky.

Jak můžete v Čechách v takovým mrazu žít?

„A jaké máte u vás počasí?“ „V zimě teplota klesá i pod nulu. Loni i minus 15 v Praze.“ „UUUUH?“ zapíská Uganďan tradičním místním zvukem podivení. „Jak v tom můžou lidi žít?“ Kulí na nás oči. „To bych celý den jen ležel pod dekou a nikam nechodil.” A směje se. Ta představa zimy mu přijde očividně příšerně komická.

„No, někdy se nám taky vstávat nechceme,” přiznávám, sedíme v místnosti, která slouží jako recepce i restaurace. Je v ní ve skutečnosti jen pár gaučů, konferenční stolek a televize. Jako většina hotelových komplexů, i tento je předimenzovaný, ale nedomyšlený. Komplex má minimálně 20 pokojů, ale parkování jen pro pět aut. Příjezdová cesta je prašná, plná děr a dělaná spíš pro tank než pro auta a vede podél obrovského srázu. Tady naposled někdo byl před měsícem. Měli jsme tak čtyři černochy pro sebe. Možná víc. „Máme doma topení.” Vysvětluje Lukáš. To Uganďan ignoruje a najednou mu zasvítí oči. „A v tom můžou jezdit auta? V takovym mrazu?” Uganďan se už úplně řeže, nikdy jsem neviděla, že by někomu připadala zima tak vtipná. Evidentně je na tom něco zábavného, co absolutně nechápu. Vysvětlujeme mu, že auta v zimě jezdí zcela normálně. Tahle starost přijde úsměvná zas nám, mráz a sníh je úplná lahoda oproti běžné prašné silnici v Ugandě. Nejednou ztichne.

Jak Uganďani brání zahrady

„Slyšíte ten zvuk? To běží lidi bránit zahradu,” na chvíli se zarazíme, ale jen na vteřinu. Právě vypadl proud a já vidím jen bílý půlměsíc úsměvu. “Bránit. Před čím?” “Před slony! Hrajou jim na bubny” Rozesmějeme se, a pak posloucháme bubny a zpěv lidí v dálce, než se odebereme všichni spát. Druhý den nám ani nevadí, že nám nejspíš za večeři připočetl těch 20 dolarů navíc, co po nás chtěl za kempování. Dáváme mu ještě dýško a upřímně mu přejeme, aby sem zavítalo více lidí.

Šli jsme do džungle hledat horské gorily

Největší zážitek nás teprve čeká. Přijíždíme do Bwindi National Parku, odkud máme druhý den vyrazit na gorily. Těsíme se. Místní kemp má být top (taky podle toho stojí) a setkání s horskými gorilami hodnotí lidi jako nejúžasnější zážitek v jejich životě. Rushaga Gorilla Camp je opravdu krásný, i když tu nejde Wifi a jídlo je stejné jako všude jinde. Hra na Ameriku bez chuti a nápadu. Uganďani v organizování nejsou moc dobří, máme sice permit na Gorilly dva týdny, ale nevíme odkud a v kolik máme jít. Snažíme se to vyzjistit tady, ale i informace od místních Uganďanů jsou různorodé. Někdo tvrdí v 7:30, jiný v 8:00.

Na místě setkání to trvá další dvě hodiny, než nás rozdělí do skupin a přejedeme autami k místu, odkud konečně vyrážíme. Několikrát se nás snaží přesvědčit, abychom si s sebou vzali portýry. (Kterým pak máme dát minimálně 15 dolarů). Nechápeme proč, když v batohu máme jen vodu a svačinu. Nechápeme, proč nejsou v ceně, když za to platíme 450 dolarů (v sezóně se platí 650 dolarů).

Gorila si na nás přišla sáhnout a chtěla si hrát

Brodíme se džunglí už několik hodin, zapadáváme do bahna a náš doprovod musí prosekávat cestu mačetou. Když už to chci vzdát, něco černého obrovského se před námi mihne. Buší nám srdce. Pak už slyšíme řev goril a praskání větví. Uganďané na ně funí a vrčí, snaží se je přivolat jejich řečí. My s Lukášem se proklínáme, proč platíme za to, že tu nejspíš umřeme v náručí 180kilové gorily.

Jsem jediná s foťákem, a tak mě jeden z našich doprovodů drží za ruku a táhne mě s sebou vepředu, zatímco druhou rukou odlamuje a prosekává větve. Posadí mě pod strom a ukáže. Najednou je vidím. Všichni sesedáme v posvátné tichosti a už se díváme na gorilí rodinku. Oni se dívají na nás. Jedna dvouletá si přijde na nás sáhnout, a pak odskočí a začne se radovat. Čuchá si k nám. Dívá se mi do očí, a pak najednou odběhne, přiběhne zpátky a posadí se na konec našeho půlkruhu. Přidává se k nám, skřižuje na prsou ruce a stejně jako my chvíli pozoruje dění okolo.

Těchto horských goril je na světě jen 800 a všechny žijou ve dvou Národních parcích v Ugandě. Jeden z těch národních parků zasahuje i do Demokratické Republiky Kongo a Rwandy. Nikde jinde na světě se s nimi setkat nemůžete.

To bys ale měla mít doma kozu. Nejlépe dvě nebo tři!

Začínají nám docházet síly. Dojeli jsme k jezeru Bunyonyi a loďkou se přepravili k Paradise Eco Hub, což je roztomilý a levný hotýlek s úžasným hodnocením na jednom z ostrovů u tohoto vodního ráje v Ugandě. Dokonce i plavat se tu může. Zabookovali jsme si ho, abychom měli internet a mohli pracovat. Data na simce už byly téměř pryč a my potřebovali vyřídit spoustu mailů. Internet samozřejmě nešel, ale možná by nám byl k ničemu. Náš organismus se rozhodl, že má všeho dost a na dvě noci a den úplně vypl. A tak jsme ty dva dny jen spali, jedli  nebo si povídali s personálem.

„A máte doma kozy?” Ptá se mě asi 18letý Uganďan a ukazuje na černou kozu. „Jojo, máme.” Odpovím a on vypadá, že ho to překvapilo. „A kolik jich vlastníš?” Teď teprve mi došlo, že se neptá, jestli je máme v Čechách, ale jestli je máme doma my. „No, my je doma nemáme. Ale v Čechách je lidi mají,” vysvětluji. „Ale to byste měli mít doma kozy. Taková koza, to je velmi dobrá věc. Měla bys mít aspoň jednu, nejlépe ale dvě nebo tři.” poučuje mě Uganďan a já si pobaveně hraju s myšlenkou koz v našem malém pražském bytě.

Dnes sedím v jednom z těch drahých turistických hotelů u Národního parku Lake Mburo, kde přes den pozorujeme zebry. Přijeli jsme sem na internet, ten samozřejmě nejde, ale zamilovali jsme se do téhle oázy klidu. A rozhodli se, že tu zůstaneme. Zítra nás čeká poslední safari, a pak už pomalu zamíříme do Čech.

Měl to být příběh o zvířatech. Když jsme ráno vyrazili hledat nosorožce v Ziwa Rhino Sanctuary, už jsem v hlavě psala článek o zeleném ráji v Africe. Ale pak jsem se setkala i s druhou tváří Afriky. S tou, která vás může stát život.

Po pozorování nosorožců jsme hned vyrazili na náročnou několika hodinovou cestu do Národního parku Murchison Falls, kde nám v půl čtvrté odplouvala soukromá loď k vodopádům.

 

Dojeli jsme před bránu a koupili si vstup do parku. Uganďany stojí den 5 dolarů, nás 40 dolarů na osobu plus dalších pět dolarů za auto, pokud překročíte 24 hodin, naúčtují vám vstupné znovu. To si zapamatujte, ještě se k tomu vrátíme.

Ugandská jízda smrti

Po parku vede nezpevněná cesta plná smrtících děr, může se jet jen 40km/h. Jedeme pomalu, cesta je to fakt hrozná a trvá hodinu a půl. Všude skáčou opice a my nemáme důvod jet rychle. V tom se kolem nás prořítí bílá dodávka, jsou to turisté s najatým řidičem z Ugandy. Málokdo jede na vlastní pěst jako my. Jezdit tu je peklo, díra vedle díry a teď v deštné sezóně jsou tu ke všemu bahnité díry, které jsou v tom nejhorším případě i zatopené. Většina proto volí místní řidiče. A to je jedna z věcí, kterou vám lidi před cestou do Ugandy poradí. My ne.

„Uganďani řídí jak šílenci,” komentujeme tempo bílé dodávky a jedeme pomaloučku dál a smějeme se potrhlým opicím. Čas máme.

Než přijede pomoc, může to trvat i tři hodiny

Šok. Na chvíli nevím, co se děje. Zastavujeme. Vidíme před námi obrácenou dodávku s vymlácenými skly. Ve střepech se leskne krev. Holohlavý muž se chytá za hlavu, ze které tečou proudy červeně a bezcílně se potácí. Někdo leží na zemi v kaluži krve. Všímám si ugandského řidiče, který vklidu sedí opodál na trávě a žvýká trávu, zatímco méně zranění se snaží dát první pomoc paní na zemi. Běží k nám. Nemají signál, aby zavolali o pomoc. Nemůžeme ji naložit, bojíme se, abychom ji víc nezranili. Rychle se obracíme a popojedeme pár metrů, chytáme signál. Voláme 911. Nic. Dlouho nic. Konečně to někdo zvedá. A hned závěsí. To se stane několikrát.

Jedeme pro pomoc. 30 minut zpět k bráně. Zkoušíme dál volat ale nikdo to nebere.  

Ale my mu říkali, ať jede pomalu

U brány.

„Na cestě se stala vážná autonehoda, žena je v bezvědomí, nereaguje, je tam spousta krve a nikdo nemůže projet skrz. Zavolejte doktora nebo sanitku.”

Spustíme na rangera, ale ten na nás kouká a stále asi přemýšlí o něčem jiném. Zopakujeme to.

„Ta autonehoda ze včera?” ozve se do poklidného ticha hrajícího nám na nervy vojanda, která mezitím přišla. Vytřeštím na ni oči a znova ji to zopakujeme. “Ne, autonehoda právě teď!!! Ugandský řidič jel 80 km/h!”

„Ale my mu říkali, ať jede pomalu.” Říká klidným hlasem rager Donald. Nevypadá to, že by s tím chtěl něco dělat.

„Ano, my mu to říkali” přidává se vojanda a kouká se někam do dálky.

Zíráme na ně, jestli tenhle rozhovor myslí vážně a připomínáme jim situaci, že žena nevnímá a leží v kaluži krve.

„Hm. To je vážné.” Zamyslí se vojanda. Nikdo nic nedělá. Opakujeme to sto krát, až ranger Donald prohlásí: „Ale tady asi nikdo není v okolí, komu zavolat.” Krčí rameny a odejde pro návštěvní knihu.

Tahle absurdní situace trvá hodinu. Nejdříve si hledají v seznamu, kdo to byl a debatují nad tím, jestli si je pamatují. Teprve po půl hodině volají pomoc. Nakonec přijíždí po 3 hodinách, ale to už se žena probudila a zvládli ji naložit do auta, které vyjíždělo z parku a odvézt do nemocnice.

Za pomoc ostatním následuje trest 

Náš příběh tady ale nekončí. My jsme kvůli tomu nestihli loď. A potřebovali jsme zůstat o den déle. A tady se vracíme k začátku. Po překročení 24 hodin musíte platit poplatek znovu. Jdeme za nimi, ať nám přepíší datum příjezdu, přece nás nenechají platit 85 dolarů za to, že jsme v parku pomáhali řešit autonehodu.

„To nejde přepsat. Je to oficiální dokument.”

Koukáme na ručně vypsaný cár papíru, jestli to myslí vážně. Žádný jiný údaj než ručně vypsaný cár papíru z bločku, neexistuje.

„Tak ho roztrhejte a napište nový.”

„To nejde, je to oficiální dokument.”

Chvíli jsme to zkoušeli, ale tím to pro ně končilo, ale ne pro mě.

„To nemyslíte vážně, že my tady pomáháme při autonehodě ve vašem parku, kterou způsobil ugandský řidič a vy nás necháte platit 85 dolarů navíc. “

„Ale vy jste v té autonehodě nebyli.” Řekne Donald. Zírám na něj. A začínají ze mě létat blesky.

„Takže nás budete trestat za to, že jsme pomohli lidem? A teď budeme platit 85 dolaru za další den??

Hádáme se s nimi 2 hodiny. Hodinu volá s nadřízeným.

„Jediné co, že bych vám mohl přepsat datum, ale musíte přijet zítra ve stejný čas jako dnes. Čas přepsat nejde!” To je samozřejmě pro nás absurdní, co budeme dělat do zítra odpoledne a hlavně, museli bychom zrušit další program. Už teď jsme věděli, že nestihneme se podívat na šimpanze.

Absurdita mohla pokračovat dál, ale rukou napsaný papír zkrátka nejde zrušit ani změnit. A tak jsem jim řekla, co si o nich a o jejich systému myslím a odjeli jsme do parku. Po dvou hodinách jsme se hádali s jeho nadřízeným. Nakonec Lukáš vyhádal prodloužení o 6 hodin do 7 večer druhého dne. A to nám přineslo další peklo. Je to důvod, proč jsme museli jet po cestě pekla v noci. Ale o tom jindy.

Plánování Ugandy je složité a ještě složitější je najít pořádného průvodce. Ušetříme vám práci a vracení nepoužitelných knih – nejlepší je podle nás Uganda od Andrew Roberts, kterou si můžete objednat on-line. Doporučujeme všema deseti.

Když vám hroši chodí kolem stanu

Byli jsme zničení, naštvaní, na tuhle zemi, na systém a každému s úsměvem na tváři jsme chtěli vpálit, že žijou v zeleném prokletém peklem prohnilém malárií a bordelem.

Ale pak jsme přijeli do Red Chilli kempu.

Pumba, roztomilé africké divoké prase, kolem nás běhalo, zatímco jsme stavěli stan. V tom hřmotu naštvání jsme ani nepřemýšleli, že je nebezpečné. Koukalo na nás těma svýma kulatýma očima, jakoby se nás snažilo obměkčit. Celý ten kemp byl se svou vynikající restaurací s neskutečným výhledem kouskem ráje v téhle nevyzpytatelné zemi. Odpustili jsme ji. Najedli jsme se a pili pivo Nile do noci, protože tentokrát náš stan obsadila hroší rodinka a k těm jsme se neodvážili přiblížit.

Seznámili jsme se s Joeem a Alexem z Británie, kteří v Ugandě dělali dobrovolníky a teď cestují. Fotograf a písničkář. Poetická noc s umělci skončila, když náš stan byl volný, hroši odešli spát a my zalézali do spacáků s klidným srdcem, že tuhle zemi nemůžeme jen tak odsoudit.

 

Odpuštění, ale ne na dlouho

Ráno byly nádherné červánky. Pokud v nás byla ještě nějaká zloba vůči tomuhle zelenému ráji, tak zmizela s prvním pohledem na vydatnou červeň na obloze.

Za svítání jsme přepluli řeku Nil, abychom se dostali na Safari. Všichni stojíme na trajektu, což je spíš takový železný pojízdný vor, a zíráme na Nil v ranním oparu, skrz který se prodírají sluneční paprsky.

Romantika končí, jakmile se vor zarazí o druhý břeh. Už nás žene jeden z rangerů do auta, sám do něj naskakuje a společně čtyři hodiny drancujeme polňačku skrz naším prvním africkým safari.

Sloni, žirafy, antilopy i pumbové nám pózují, jako kdyby to měli nacvičené. Odpoledne naskakujeme na loď k vodopádům a zažíváme tu samou show ještě jednou. Loď k vodopádům má být to nejlepší z Murchison Falls National Parku, ale my jsme trochu zklamaní, protože se zas tak blízko k nim nedostáváme.

Řiď jako šílenec, ale zkus nás nezabít 

Ve třičtvrtě na šest doplouváme do přístavu. Proč to píšu? Vyhádali jsme si prodloužení do sedmé a my máme tedy hodinu a čtvrt, abychom to zvládli k bráně. Cesta běžně trvá hodinu a půl.

 

 

„Tak, když pojedete trochu rychleji, tak to zvládnete.” mrká na nás ranger, když vystupujeme z lodě.

„Snad jo, když pojedeme 60 místo 40km/h.” překyvuje Lukáš, nejsme z toho nadšení.

„No, spíš tak 80km/h.” zubí se a my si říkáme, že to je teda ranger, když nás tady nabádá, abychom se zabili.

 

Ale jedeme, jak rychle to jde. Nebojujeme jen s časem, ale také se světlem. Za hodinu už na cestu neuvidíme. Tohle je cesta pekel. Každý den se tu stane minimálně jedna bouračka a jet tudy rychle, než se má, se zdá jako neskutečné bláznovství. Svištět touhle cestou po tmě je ale ještě o několik levelů výše.

Lukáš se křečovitě drží volantu a já svírám sedadlo spolujezdce a hypnotizuji čas. Zvládli jsme to. Je 6:57 a brána se otevírá. Naše cesta ale nekončí. V tom temném pekle skrz polňačky jedeme další tři a půl hodiny do města Hoima. Jedeme krokem. Děsí nás úplně všechno. Silnice, kterou silnicí nejde nazvat, sjízdnost je tak pro tanky, ale ne pro naši Toyotu.

Do toho přes den určitě krásná džungle, která nás teď spíš děsí. Elektřina je tu stále známka obrovského luxusu a zapíná se většinou jen na pár hodin denně. Všude je tedy tma ale živo, vidíme bouřlivé veselí ve vesnicích kolem malých bludiček světla, ani cesty nejsou prázdné, siluety lidí jdoucích domů se táhnou touhle pekelnou džunglí s námi.

 

K snídani mravence

Když dorážíme do Hoimy, trochu se radujeme, že si nic předem neplánujeme. Jinak bychom asi jeli celou noc do Fort Portal, kde jsme původně chtěli přečkat noc. Golden Summit Hotel v Hoimě je za pár šupů a má hodnocení jako nejlepší hotel v širokém okolí. Jenže v širokém okolí jsou nejspíš jen samé chlívky, jinak si to nedokážeme vysvětlit.

 

Nikdy si na hotely nestěžujeme. K radosti nám stačí opravdu málo. Ale tady to začalo, pokračovalo a skončilo opravdu blbě, že nedokážu napsat nic kromě toho, že raději jsme měli jet do Fort Portal dalších sedm hodin. Nejdříve jsme zjistili, že je špatná adresa na googlu a nemohli jsme hotel hodinu najít, pak to pokračovalo recepcí, která netušila ani kde má vlastní restauraci („Hm, myslím, že když půjdete tady za roh, tak ji najdete.”) a dorazilo nás vybavení pokoje, jehož kusy nám zůstavaly v ruce. Že nefunguje Wifi nás už nemohlo vykolejit, ale mravence ve snídani, ty jsme fakt nečekali.

Jakoby Uganda nevěděla, jaký pocit v nás chce zanechat. A ani my jsme netušili, co si z ní odnesem.

 

Plánování Ugandy je složité a ještě složitější je najít pořádného průvodce. Ušetříme vám práci a vracení nepoužitelných knih – nejlepší je podle nás Uganda od Andrew Roberts, kterou si můžete objednat on-line. Doporučujeme všema deseti.

„Ugandu ale musíš naplánovat, jinak se z Afriky nevrátíte.” Můj dlouholetý kamarád mě na náš africký výlet připravoval, jak mohl. Ale nakonec jsme v plánování stejně selhali. Zarezervovali jsme si akorát ubytování na první a poslední noc, sehnali jsme auto a koupili výlet na gorilly. Měli jsme pokryty 3 ze 14 dní. I to bylo více než obvykle. Spoléhali jsme se na mobilní internet. Jak bude fungovat, to jsme netušili. Někteří na Facebooku měli jasný názor, jak skončíme: „Vy dva v Ugandě určitě umřete.”  

Na letišti: „A Uganda je dobrá pro turisty?”

Neplánovat nebyla úplně svobodná volba. O Ugandě se těžko shání čerstvé informace, nejedná se zrovna o nejpopulárnější turistickou destinaci.

To dokládá i náš rozhovor na letišti: “A vy bydlíte v Ugandě?” “Ne, my tam jedeme na dovolenou.” “Uganda je dobrá pro turisty?” “No, my doufáme, že ano.”

Průvodce proto seženete jen v angličtině, a v tom nás zradily Megaknihy. Čekali jsme na něj tři týdny, ujišťovali nás každý druhý den, že do tří dnů přijde, Ale nikdy nedorazil.  Nakonec z nich vypadlo, že ho nemají. Teď zpětně si říkám, že nám Megaknihy chtěly naznačit, jak to bude v Ugandě fungovat.

A to byl moment, kdy jsme začali být nervózní. Týden před odletem jsme neměli nic. Na internetu jsme našli jen velmi kusé informace. Protože když už do Ugandy turisti vyráží, cestují s cestovkou nebo s osobním řidičem. Ale ne sami, pod stan a ještě k tomu bez pořádného plánu. A to jsme udělali my.

V Egyptě jsme málem skončili ve vězení

Adrenalin přišel ještě dříve, než dopadla naše noha na území Ugandy, málem jsme skončili ve vězení v Egyptě. Po přistání v Cairo jsme před kontrolou uviděli dvoumetrový nápis zákaz dronů. Nebyl čas moc přemýšlet či diskutovat, nápis jsme uviděli asi minutu předtím, než batoh zajel pod skener. Stála jsem na druhé straně pásu a pozorovala, jak se příruční zavazadlo s dronem několikrát vrací do tunelu a v hlavě jsem si přeříkávala všechny modlitby, které mě v dětství naučila babička.

„Otevřete to.” Řekla Egypťanka a ukazovala na monitoru na věc v batohu. Ale nebyl to dron. To, co ji přišlo podezřelé byla externí baterie na drona. Chvíli si ji prohlížela, a pak nám ji vrátila. Byli jsme volní.

Největší nepřítel Afriky: Dron 

Radostný pocit zmizel, když jsme zjistili, že bude další skenování před vstupem do letadla. Nikde na stránkách EgyptAir jsme zákaz dronů nenašli. „Aha, ono je zakázáno v Egyptě drona i vlastnit. Tady píšou, že nás můžou rovnou zavřít.” „Tak jim dáme drona. A bude to v pohodě, tady někdo píše, že mu jen sebrali vrtulky.”  říkali jsme si a skoro smíření se svým osudem jsme předstoupili před druhou kontrolu. Zase prošel.

Ale nakonec nám ho stejně sebrali. Hned na letišti v Entebbe. Ukázalo se, že na internetu i v případě Ugandy nenajdete korektní informace ohledně dronů. Milí Uganďané se nám strašně omlouvali.„My tady máme na drony speciální místnost, tak si ho akorát pak vyzvednete.” Později jsme zjistili, že když jim dáte 200 dolarů, tak vás s ním nechají odejít. „Máme asi 54 kmenů a všechny mají svůj jazyk. Proto je dobré, že je angličtina oficiálním jazykem.” Jsou čtyři hodiny ráno a my jedeme skrz prašné ulice v nejméně dvacet let starém autě.  Náš odvoz z Guest Housu Via Via nám zapáleně vypráví o ugandské kultuře. Vypráví o zvycích jednotlivých kmenů.

„No a pak jsou tu takové kmeny, které dělají obřízku. I ženám. A to je fakt strašné.” komentuje to, ale více se u toho nezastavuje a pokračuje dál, zatímco se cesta čím dál zhoršuje a my už doufáme, že tam budeme. Pak zastavuje u betonového plotu, na kterém jsou ostnaté dráty. Vidíme ceduli našeho ubytování a obrovskou bránu, která se pomalu otevírá. „A na co máte ty ostatné dráty. To je proti zvířatům?” zkouší Lukáš, ale oba známe už předem odpověď. „Ne. Proti lidem. I tahle čtvrť má svoje problémy.”

Pro Uganďany jsem bílej chodící dolar

Probudili jsme se do ranní Ugandy v bývalém hlavním městě Entebbe. Piju si kávu v Guest Housu a žvýkám banánové palačinky s horou exotického ovoce. Mám pocit, že to je ráj. Všichni jsou na nás milí, začínám říkat, že jsou to takoví afričtí Kanaďani. Ale to jen do chvíle, než mi dojde, že jsme pro ně jen chodící dolary.

Vylezou ze špinavé chatrče, ale na sobě mají šaty Auto nám maj přivést až druhý den, a tak se vydáváme na průzkum po svých. Děti na nás mávají, dospělí zírají nebo taky mávají, jako kdyby bílou pleť nikdy předtím neviděli. Na hlavě tu ženy nosí úplně všechno, slámu, kanystry s benzínem i klády.

Hlavou si pomáhají i muži. Ženy nás ale fascinují víc. Ať vyjdou ze sebehorší boudy, jsou vždy elegantně oblečené v barevných šatech a s dokonalým účesem. Před slamněnou špinavou chatrčí pak tahle zjevení působí jako chodící oxymoron.

Dělám tu průvodce dobrovolně a zadarmo. Ale teď zaplať. V místní botanické zahradě jsme zaplatili za vstup a za foták a už jsme si v hlavě představovali romantickou procházku džunglí mezi opicemi. Ale sotva jsme odevzdali peníze, zjistili jsme, že vedle nás stojí Uganďan a svou africkou angličtinou mi vypráví, že před námi je mangovník.

„Já tu dělám průvodce dobrovolně, nedostávám zaplaceno, protože studuji vysokou školu, chci být rangerem.” Já ani Lukáš nejsme moc dobří v odmítání lidí, a tak jsme ho nechali, aby nám vyprávěl o květinách a z romantické procházky mezi opicemi nám udělal botanickou přednášku. „A teď je čas, abyste mi zaplatili.” Lukáš na něj koukal, a pak mu dal 10 tisíc ugandských šilinků. „To je málo, normálně dostávám 10 tisíc za osobu.”

Učíme se říkat ne

Peníze na víc z nás chtějí dostat vždycky. Občas to vezmou na rovinu, že si o peníze řeknou, ale většinou zamíří do citově nebezpečných krajin, a tak si pár minut denně posloucháme, jak jsou tu chudí nebo náš průvodce-ranger před námi volá manželce anglicky, že nemají dost peněz na Vánoce. Asi bychom si neuvědomili, že z nás chce dostat peníze, kdyby deset minut před tím nevolal manželce svahilsky. Proč by s ní teď mluvil anglicky? Jindy si vymyslí, že vybírají poplatky za cestu do národního parku, nebo se pokouší vás přesvědčit, že za kempování berou 20 dolarů na osobu, i když na stránkách mají 10. Většinou peníze navíc dáme, ale postupně finance docházejí. Uganda je pro turisty paradoxně docela drahá. A tak se učíme říkat ne. Uganďani to berou sportovně. „10 dolarů na osobu taky dobrý.”

Že jste v rozvojové zemi, na moc dlouho nezapomenete

Čas tu plyne trochu jinak. Autobusy odjíždí, když se zaplní, a tak na ně můžete čekat hodinu, ale i den. Když se ptáme recepční, do kolika je otevřený bar, odpoví nám “Do později.” Nejdřív si myslíme, že to je vtípek, ale „do později” je běžný časový úsek. Nevíme kolik hodin to je, jestli to tedy je nějaké specifické číslo, ale supermarkety mají na ceduli občas také napsáno „otevřeno do později“.

Bar je otevřený do později Čísla jakoby byl opravdových ugandský problém. Vstupy jsou občas napsané napůl v ugandských šilincích a napůl v dolarech. Za vstup lidí se zaplatí v dolarech a za vstup auta v šilincích. Pokud to chcete přepočítat do jedné z měn, trvá jim to sakra dlouho. Odečíst od 20 tisíc šilinků 13 tisíc, je práce pro kalkulačku. Ne občas, ale vždy. Z nějakého důvodu tu taky nechtějí americké dolary, které byly vydané před rokem 2011. Dostávají za ně menší kurs v šilincích. Proč, to jsme nezjistili.

Ráno nám přivezl Uganďan auto. Uganďani jsou obecně velmi špatní v organizaci, ale tenhle náš byl snad nejzmatenějším Uganďanem, kterého jsme potkali. Vracet se musel za námi hned několikrát. Nejdřív nám zapomněl dát telefon, ten poslal po jinym místním Uganďanovi. „Teď koukám, že vám zapomněl koupit simku, tak si ji pořiďte.”

Jenže tím to neskončilo. Po čtyřech hodinách už se naháníme se zapomnětlivým černochem v ulicích Entebbe znovu, snažíme se správně interpretovat jeho africkou angličtinu a doufáme, že dnes z tohohle bordelu odjedeme. Zapomněl, že nám měl předat to nejdůležitější, permit na gorilly.

Proč se Uganďani bojí deště

Když konečně opouštíme Entebbe, je poledne. Abychom se dostali do našeho cíle, musíme projet hlavním městem Kampalou. Nelze poznat, zda už v ní jsme nebo ne, domy neustoupily ani na jeden kilometru, jen doprava čím dál více houstne. A cedule žádná. Dva originální pruhy se ugandskou tvořivosti mění v pět a vedle nás troubí taxíky a boda boda (motorky – taxíky). Lukáš už má úplně rudé ruce, jak svírá volant. Africké silnice nejsou nic jako ty evropské nebo americké. A to se tu ještě řídí vlevo. Do toho přichází déšť.

Chvíli se radujeme. S první kapkou se ulice se vylidnily. Uganďani v dešti totiž nedělají vůbec nic, mimo úprku kamkoliv, kde je sucho. Život se zastavuje. Po boda boda se slehne zem a my můžeme volně projet.

Po chvíli chápeme proč, přestáváme se radovat, silnice je během 10 minut vytopená a my máme pocit, že přišly povodně. Silnice pod vodou nabírá nových tvarů a nakonec musíme zastavovat i my. Schytat déšť v té nejméně vhodné situaci se nám bude na naší cestě dařit pravidelně. Ale za deštnou sezónu jsme rádi. Hodinovou spršku jednou za čtyři dny přežijeme a za to nám příroda naděluje zeleň. Nádhernou zeleň, která se v hlavní sezóně rychle mění ve žlutou pustinu.

Příště si povíme něco o zvířátkách a cestě smrti do národního parku…