V zemi, kde lidé ještě rádi žijí

Musím se stále usmívat. Chytly jsme tuhle nemoc, hned jak jsme sem přiletěly. Koutky vyletěly nahoru a tam se uhnízdily, jakoby to byla jejich přirozená poloha. Tady se smějí všichni. Ocitla jsem v zemi nejmilejších lidí planety. Ocitla jsem se v zemi, kde lidé ještě rádi žijí. Otázka být či nebýt tu nezná jméno. Vítejte v St. John’s v Kanadě v provincii Newfoundland.  Vylezly jsme z budovy letiště v zimních bundách a já žmoulala svou pořádnou severskou čepici. Čekaly jsme s mamkou zimu. Pořádnou zimu. A ono zatím bylo horko. Šedá obloha sice plula někde nad námi a rozhodně nevěstila přívětivé počasí, stejně jako mrholení nám dopřávalo nepříjemný pocit vlhkosti, ale zima nikde. Myslela jsem, že znám Kanadu perfektně. Že mě nic nemůže překvapit v těchto poklidných a málo obydlených atlantských provinciích. Jak jsem se mýlila! Pokud jsem si o Kanaďanech do teď myslela, že jsou přátelští, nevěděla jsem, co to přátelskost je. Kleptománií tu lidi netrpí  Odjely jsme taxíkem do B&B The Narrows (městskou tu nevedou). Nikdo nikde, dveře byly odemčené a na nás čekala obálka s klíčem a dopisem na uvítanou. Pokud to ještě nevíte, tady se nikdo nebojí, že by ho okradl. Někteří nechávají i okna aut otevřené, stejně jako dveře. Svlékaly jsme ze sebe nadšeně zimní oblečení a vyrazily na první ospalý průzkum ještě ospalejšího šedavého města barevných domečků. Chtělo se mi spát. Přece jen ranní vstávání, dlouhá cesta a posun času docela nakládal očním víčkům slušnou nálož. Vydaly jsme se na Water street. Water street mimochodem mají snad v každém městě atlantských provincií. Water street a Main street. Originální v názvech tu zrovna nejsou. Water street na svůj název nenechala dlouho čekat a po silnici a chodnících začala téct říčka. Jestli jsem si stěžovala na ospalost, tak teď nás probudila ledová sprcha z mračen.

100 lodí, 5000 irských imigrantů ročně, to byly 70. léta 18. století  Druhý den nebylo o nic lépe. K dešti se přidal ještě báječný vítr a teplota klesla o deset stupňů. Vyndala jsem svou beranici a zimní bundu. Náš cíl v St. John’s byly papuchalky, jenže v téhle době tady nejsou, také jsme chtěly vidět ledovec, jenže ledovce tu jsou také pouze v létě. A tak jsme si myslely, že alespoň pojedeme na dechberoucí vyjížďku lodí. Jenže nebe bylo šedé, mračna na nás chrlila vodu a vítr se odhodlával nás odfouknout do jiného vesmíru. „Ne, ne, tohle není typické počasí, v tuhle dobu tu bývá tak 22 stupňů, a do dneška bylo opravdu krásně, slunečno.” Usmívala se trochu omluvně naše domácí, když nám pekla palačinky s borůvkami a “newfoundlandskými bobulemi”, které považuji za rybíz. A začala nám vyjmenovávat aktivity, které v takovémhle počasí můžeme podniknout. Skončily jsme tedy v The Rooms, v místním muzeu. Návštěva pár let starého muzea, ve kterém dohromady nic není, byla opravdu poslední záchrana. Moderní budova připomínala obrovský skleník a expozice, které by nás zajímaly, buďto zrovna skončily nebo je teprve instalovali. A tak jsme procházely stálou expozicí o předcích Kanaďanů v St. John’s.

Většina obyvatel Newfoundlandu pochází z Irska, kdy nejvíce imigrantů přišlo 70. letech 18. století. V přístavu St. John’s se vylodilo každé jaro přes 5000 Irů. Expozice se věnovala také Inuitům a Indiánům. Celé to demonstrovalo hrdost Kanaďanů na svou historii, na své kořeny a na mix kultur, které představují. „Oni se snaží i z toho mála udělat hodně,” glosovala to vždy mamka s obrovským obdivem. A ano, u nich opravdu málokdy najdeme něco staršího než z 18. století. Ale na všechno, co mají, jsou pyšní. https://www.youtube.com/watch?v=yQUemRgR8Ic Krabička jménem Hurikán  „To jste daleko od domova. Jak se vám tady líbí?” Zubí se na nás mladý muž, který se s námi zapovídal na ulici. Je to normální, to už jsme pochopily. Lidé se zajímají, ale takovým zvláštně nevlezlým způsobem. Jsme tu teprve druhý den, ale už jsme se na ulici naučily rozeznávat turisty od místních. Kanaďani vás pozdraví, zeptají se, jak se máte a odkud jste. A pak vám popřejí krásný den. Turisti projdou bez povšimnutí. A hlavně. Kanaďané stále děkují, děkovat je pro ně přirozenější, než dýchat. A ten neustálý úsměv. Jakoby tu nebyla zima, jakoby nebylo hnusně. Ten úsměv jim tam předci snad vytesali a nic ho už neohrozí.  „Počkej, něco tady pípá.” Při večerním skypování začalo něco pronikavě pískat. Šlo to z kuchyně. „Tady v zásuvce.” Ukazuje mamka na bílou věc, která vydává nepříjemný zvuky. „Na co to může být?” „Nevím. Ale přece to nebudeme poslouchat celý večer!” Chvíli na to ještě koukáme, a pak to mamka vytáhne vítězoslavně ze zásuvky. „Tak co?” Ptá se mě Lukáš, co to bylo. „Už dobrý, mamka to vytáhla ze zásuvky.” Pak jsme zjistili, že to bylo zařízení, které varuje před hurikánem. Naštěstí to pískání znamenalo v tomto případě jen nebezpečí silného vichru. Ten opravdu přišel. https://www.youtube.com/watch?v=i45icCkV0x8 Symbol smrti i života Třetí den se počasí umoudřilo, vítr sice přidal na obrátkách, ale přestalo pršet. Slyšely jsme ho už v noci, jak narážel do budov a vydával vysoké nepříjemné pískavé zvuky. I tak jsme vyrazily na kopec s větrem bičovaným památníkem Signall Hill National Historic Site.  Zde jsem poprvé pocítila divokost a moc přírody, kdy do Cabot Tower, která stojí na vrcholku kopce, mlátil prudký vítr, a z ní jsme pozorovaly, jak mocný oceán se bouří o útesy.

Cabot Tower z roku 1897 byla postavená k poctě diamantového výročí královny Viktorie, ale proslavil ho až Guglielmo Marconi, když tady 12. prosince roku 1901 zachytily první transantlantický bezdrátový signál z Anglie. Hned poté jsme utíkaly do vesnice Quidi Vidi, která je asi 20 minut pěšky od Saint John’s. Nikdo nikde. Naprosto pusto. Místo, kam proudí v letních měsících turisti, aby pozorovali z přístavu ledovce, bylo opuštěné. Hledaly jsme zde marně jídlo. Sotva jsme potkaly lidi. Jen zaparkovaná auta před domy nám značila, že tu nejsme sami.

Obešly jsme přístav a zátoku a pozorovaly oceán. Pozorovaly jsme, jak se voda tříští o skály, jak se zvedá hladina a klesá, jak přichází velká a malá vlna. Ten živel. Ten silný živel oceánu, který fascinoval místní rybáře po staletí. Ten živel, který byl po staletí symbolem smrti i života. Moc, kterou přinášel a odnášel jsem zahlédla až při odchodu, kdy místo, kde jsem před chvílí ještě stála, smetla vlna. Vstávaly jsme v půl páté ráno, abychom stihly ranní letadlo do Halifaxu. A tak jsme ve stejném tichu odjely prázdnými ulicemi barevných domů na letišti. A tehdy nám to asi došlo, že jsme nepřijely za krásnou přírodou, o které nikdy nepochybujeme, ale za těmi lidmi, co tu žijí. Za lidmi, které ještě nepřestalo bavit žít. Myšlenky pro vás:

1. Zůstávejte v B&B raději než v hotelech, přístup je osobnější a hlavně vám třeba uleví i daň, když zaplatíte cash (což může být při delším pobytu i přes 100$) A hlavně se seznámíte se spoustou dalších turistů z celého světa. My jsme v St. John’s potkali hudebníky z Halifaxu (http://www.maritimebrassquintet.ca)
2. Ceasar salát v podání místních je s lososem
3. Ideální období pro návštěvu je opravdu červenec/srpen, ne jako my v září, i když je většinou teplo (po našem odjezdu opravdu bylo)
4. Nevytahujte ze zásuvky krabičky, které pískají. Raději si pusťte zprávy. Může přijít hurikán.
5. Z Londýna to sem trvá jen 5 hodin!
6. Mají tu vážně srandovní poštovní schránky (viz foto)
7. Budete tam druzí Češi (my byli první), to samozřejmě není asi pravda, ale všichni nám to tvrdili 🙂