Před námi se začaly otevírat pohlednicové hory, tyrkysová jezera a namodralé ledovce, přijížděli jsme na Kenai Peninsula, do části Aljašky, kterou všichni známe ze slavných kýčovitých fotografií. Ta část země, která v našich představách reprezentuje Aljašku jako celek.

Než jsme oficiálně vstoupili na Kenai Peninsula, zajeli jsme do prvního přístavního městečka Whittier na Prince William Sound. První slova, která jsme se dočetly o tomto místě s 200 obyvateli byla: „Whittier je divný, je to místo, které na světě nemá obdoby.” Abyste se tam dostali, musíte zaplatít cca 300 Kč za průjezd železničním tunelem, a pokud máte smůlu, můžete čekat i půl hodiny, protože je pouze jednoproudový.

Divné přístavní městečko Whittier

Zas tak “divný” nám nepřišel. Vyběhli jsme si na krátkou tříhodinovou túru k ledovci a prošli si miniaturní komunitu s roztomilým přístavem s nezvykle modrou vodou, kde toho vlastně dohromady moc není a pádili jsme zase zpět.

Tohle že je hlavní ulice?

Zakotvili jsme v kempu těsně před Hope, kam jsme se chystali ráno prozkoumávat „ typickou rurální Aljašku protkanou historií”. To sliboval náš papírový kamarád, který nás touhle severní krajinou provázel. Moc jsme toho v Hope historického neobjevili a začali jsme silně pochybovat nad kvalitou informací, kterou nám kniha od Lonely Planet sdělovala. Tak začal jeden z méně úspěšných dnů na Aljašce.

Kajak vám na Aljašce na moře prostě nepůjčí a basta

Zamířili jsme do Seward, kde jsme chtěli jít na kayaky na fjordy a ledovce. Jedná se o nejvíce promované zážitky tady na Aljašce a jinak než s túrou se tam nedostanete. Pokud nejste experti na kayakování, tak vám nikdo kayak na fjordy nepůjčí. A my v tom předtím seděli jednou nebo dva krát. Ale zaplatíte za to 10 tisíc na osobu. Byli jsme už připraveni, že budeme po zbytek cestování jíst kořínky, protože se sem neplánujeme v brzké budoucnosti vracet a tohle by nás mrzelo.

Kayakování změnilo zcela naše plány, k naší smůlu, nejbližší volná místa byla až o několik dní později. V sobotu. A tak jsme museli opět změnit naše plány a jet prozkoumávat zbytek Kenai Peninsula a vrátit se sem až za pár dnů.

Jak nás chtěli konvertovat mormoni

„Slyšeli jste o mormonech?” To už jsme po vyčerpávající cestě seděli ve veřejném parku v City of Kenai a pekli si čerstvě vyloveného lososa. Na dvacet minut se k nám přidali dva milí mormoni a vyprávěli nám, jak je posílají jako misionáře různě po světě. Teď právě byli v Kanadě ve Whitehorse půlroku, než je přesunuli sem na Aljašku.

„Znáte bibli? No tak ta je nemoderní. My máme taky bibli, a protože jste tak milí, jednu vám dáme.” Mormon vytáhl bibli a napsal nám na sebe číslo. „Kdybyste něco potřebovali na vaší cestě, stačí zavolat, máme misionáře po celé Americe.” Loučili se s námi. Kartičku a bibli jsme si schovali. Bude se možná hodit v Utahu.

S ostatními karavany se projíždíme každý večer městy a hledáme místo na spánek

Po našem zarezervování kayaků jsme se rozhodli, že v kempech už spát nebudeme a našli jsme si místo na parkovišti u supermarketu, kde jsme spali v autě. Nebyli jsme přece jen sami, už jsme tady vypozorovali, že jen co padne osmá hodina, karavany a pojízdné domy začnou kurzovat kolem města a hledat si místečko zadarmo.

Takový pojízdný dům mimochodem není žádná sranda. Zaplatíte za něj tak 300 tisíc dolarů a ujede pouze tři kilometry na litr. A uvnitř to vypadá jako hotel. „Oproti tomu naše postel v Red Chiquitě není žádný luxus,” komentoval to Lukáš, když jsme poprvé viděli hotelové záchody v těchto velkých monstrech prohánějících americké silnice.

Homer je město umění a Plivance

Homer je městečko umění. Pokud byste chtěli, můžete procházet malé umělecké galerie lokálních umělců celý den. To byla i naše zábava. Nic moc se tu totiž jiného nedá dělat, okolí je poměrně placaté a podnebí nepřiznivé. Přesto stojí za to se sem vypravit, je zde tenounký výběžek do oceánu, kterému říkají “Plivanec” a při prvním pohledu si uvědomíte proč. Máte pocit, že silnější poryv větru či větší vlna by ho mohla smést a vůbec nejde uvěřit tomu, že se tato roztroušená tenká klikatice mohla ve vodě tak dlouho udržet.

Pokud zrovna nefouká (což se děje téměř zřídka), je příjemné se po nich procházet. Tento podivný cíp lemují barevné rybářské domečky, mísí se tu vůně ryb a soli a občas zavane sladký vítr od místní palačinkárny. Lidi se tu prochází se zmrzlinou, jako by tady nebylo asi dvanáct stupňů. Přijeli jsme do perfektního počasí, sluníčko, azur a údajně nejvyšší teploty z léta. Ale i tak, když jsme si v autě zapomněli mikinu, museli jsme rychle utíkat zpátky.

Vrátili jsme se do Seward o den dříve, abychom si mohli vylézt na Ice Harding Trail, což má být jedna z nejkrásnějších túr tady na Aljašce. Jenže azur se proměnil ve vytrvalý déšť, hory se schovaly pod mraky a náš den jsme strávili s dalšími turisty namačkaní v jedné ze tří kaváren ve městě.

Báli jsme se, že bude takto i druhý den a zkazí nám to celé kayakování. Já nemohla spát, budila mě každá kapka dopadající na naše auto a každé její rozprsknutí ve mě vyvolávalo vztek a smutek.

Zlato se tu sice netěží, ale zlatokopů je tu až moc

V sedm ráno nepršelo. Seděli jsme, připraveni na náš největší zážitek v kanceláři společnosti, která nás na výlet brala. Jeli jsme jen v pěti, takže jsme se brzy nalodili a vydali se na oceán. Loďka nadskakovala na oceánu, jak narážela do vln a brzy jsme spatřili první velryby. Pozorovali jsme tahla ohromná stvoření, jak se elegantně vynořují a vyfukují vodu. Skoro jako kdyby věděly, že jsou pozorovány pluly kolem lodě a my jsme strnutí pozorovali tohle velrybí představení.

Pádlovat mezi mezi malými kusy ledu, pozorovat lachtany a mořské hvězdice byl zážitek, i když jsme měli zataženo a nad horami se pohupovali mráčky. Kolem nikdo. Často si myslíme, že Amerika nemá historii, protože zapomínáme na původní obyvatele. A to proto, že po sobě nezanechali v přírodě stopy. Zůstala po nich nedotčená. Ale už před tisíci lety ji z kánoe viděli tak, jako jsme ji v ten studený den viděli my. Tohle uvědomění ve mě vyvolalo pocity úplně posvátného okamžiku, houpající s dalšími pěti lidmi na kayaku a tiše pozorujíc taje mocnost přírody.

Nejkrásnější hike v našem životě

Ze Seward jsme ani poté neodjeli. Doufali jsme, že druhý den se vyjastní a my budeme moct dokončit Kenai Peninsulu ještě jedním zážitkem. Magnificentním pohledem na Exit Glacier, jediný ledovec přístupný z pevniny.

„Já se na tohe vykašlu. Jedeme pryč.” Ráno jsem otevřela oči a venku temné mraky zakrývající téměř všechny hory kolem, voda v přístavu se změnila z tyrkysové na šedou, jak odrážela oblohu a do ni navíc začínalo zase pršet.

Už jsme chtěli tedy odjet, naštváni, že jsme ztratili kus dne cesty, ale pak jsme se rozhodli, že je to stejně cestou a třeba bude o 20 minut dál u ledovce lepší počasí.

Na parkovišti to slibně nevypadalo. „Ale támhle se to protrhává.” Ukázala jsem nad ledovec. Všude byly temné mraky, jen nad naším cílem byl kousíček modré oblohy a sluneční paprsky tancovaly na ledu Exit Glacieru.

A tak jsme vyrazili. Vzali jsme to vražedným tempem. Celkově ta túra měla být na 6-8 hodin. My ji šli 4 hodiny. Když jsme byli ve čtvrtině cesty nahoru, obloha se už vyjastňovala. Za chvíli na obloze nebyl jediný mrak a my jsme si užívali modré nebe, které kontrastovali s bílým ledovce a fialovými květinami, které byly rozseté všude kolem. Za rok, který jsme strávili v Severní Americe, jsme toho viděli hodně, ale zatím nic tak krásného jako při tomhle výšlapu. Když dojdete nahoru, údajně se vám naskytne obrázek, jak vypadala doba ledová. Drsná a úchvatná. Znova jsme si potvrdili, že nejlepší věci jsou zadarmo.

Co se nevešlo, hike, který jsme dali po ceště z Homer do Seward

Chystáte se na Aljašku? Zkuste našeho oblíbeného průvodce

„Víš, že jsme právě pronesli přes hranice všechno, co jsme odkývali, že nemáme? Zbraň (sprej na medvědy je považován za zbraň), alkohol, ovoce i komerční produkty (cestujeme s krabicí plnou našich slunečních brýlí).” říká mi Lukáš. Hranice Kanady s USA jsme překročili za poslední rok mnohokrát  a vždycky máme nepříjemný pocit v břiše. Tentokrát to bylo ještě horší, protože nám zapomněli dát razítko na Havaji. Naštěstí se stalo nemožné, na hranici Yukonu a Aljašky byli celkem milí i přes ty výrazné nedostatky v našich pasech.

„Měli jsme to aspoň trochu schovat.” Přemýšlím nahlas, ale to už uháníme v naší Red Chiquitě Aljaškou. Po 3000 km deště a šílené yukonské silnice jsme rádi, že Aljaška nám ukazuje svou slunečnou tvář. Je už pozdní večer, čtvrtého července a Aljaška, stejně jako ostatní státy USA, slaví Den nezávislosti, my ale nic tady u hranic nezaznamenáme a upřímně na to zcela zapomínáme.

Město Severní Pól s domem Santy Klause je nepovedená komerce

Kupujeme si kemp hned v prvním větším lesním městečku Tok a najednou zjišťujeme, že už je skoro půlnoc, ale slunce stále svítí a my se tedy hrabeme do našeho auta a snažíme se usnout. Se spaním už máme problémy několikátý den, auto jsme nezvládli zatemnit a slunce vůbec nezapadá. Tenhle problém nás má provázet téměř celou Aljašku.

Auto se stává nepřehlednou džunglí brožurek, které jsme po infocentrech nabrali a my se v nich snažíme (často marně) najít něco zajímavého.

„Město North Pole (Severní pól), místo, kde jsou Vánoce celý rok. Tam musíme! Maj tam i ulici  a dům Santy Klause!” Moje ryzí radost se rozplyne v čiré zklamání, když dorazíme do horkého městečka, kde dům Santy Klause je obchod s vánočními cetkami a převlečeným Santou.

„Čekala jsem skřítky, kteří budou dávat dohromady dárky.” Postesknu si a jedeme pryč se stejnou vervou, jako jsme se sem hnali.

Les, kam se podíváš. Kde jsou ty hory?

Fairbanks nás nenadchne úplně stejně. Větší město uprostřed lesa. Les, kam se podíváš. Největší atrakcí je tady dle našeho průvodce Infocentrum.

Přesto si Fairbanks užíváme zcela jiným způsobem, navštěvujeme tady rodinné známé, u kterých i bydlíme. Dáváme si s nimi prvního aljašského lososa, místní pivo a poprvé po dlouhé době spíme v posteli se zatemněnými okny. Budiž tma.

Dlouhé letní dny přináší i nepřiměřeně vysoké teploty

Druhý den vyrážíme na túru, kterou nám Tony a jeho rodina doporučili se slovy: „Máte zbraň?” Tuhle otázku uslyšíme ještě mnohokrát. Sprej na medvědy tady považují za neužitečnou hračku, chodí se tu hikovat se zbraněmi.

Na hiku Angel’s Rocks (andělské kameny) nás trápí daleko více komáři a nesnesitelné horko, které  je nejen protkané místním vzduchem, ale je zapuštěné i do země. Přesvědčení, že na Aljašce je zima, se rozpustilo v 32 °C. Tahle túra nás vyvede opravdu ke kamenům na kopec uprostřed nekonečného lesa. Kolem není nic, jen stromy.

„Tady mají stejný plevel jako máme v Čechách. Jen stromy jsou nějak užší.” Pozoruji neduživé koruny jehličnatých a listnatých stromů celou cestu dolů na parkoviště. Jedeme se podívat i k Chena Hot Springs, ale ani to nás neohromujeme. Vyhlížíme stále hory a tyrkysové ledovce, o kterých víme, že tady nejsou, ale v našich představách o Aljašce mají silně zapuštěné kořeny. Abychom si zlepšili zklamání, kupujeme si ve městě thajské jídlo, ale s prvními sousty zjistíme, že jsme vyhodili náš denní rozpočet za něco, z čeho nám bude spíš špatně. I to se občas stane. Je čas jet dál.

Falešný zpěv jako zbraň na medvědy

Denali National Park je nerozsáhlejším parkem v USA, ale jen malá část je běžným návštěvníkům přístupná. Autem lze dojet jen na začátek, a pokud chcete jet hlouběji, musíte vydat od 30 do 50 dolarů za autobus. My jsme se rozhodli pro 17 km výšlap na Tripple Lakes Trail od Infocentra. Zaparkovali jsme u jejího konce a dojeli k začátku autobusem, který je zadarmo. A pak jsme zjistili, že nemáme sprej na medvědy. Nebyl kde koupit a vracet jsme se nemohli. Medvěda jsme nepotkali, nejspíš se vylekal z našeho pěti hodinového hrozivě falešného prozpěvování.

Na Aljašce milují zbraně, nás jejich přítomnost děsí

To, že ne vše se podaří, dokládá i naše neúspěšnost s Mt. McKinley. Ráno jsme se probudili v kempu blízko další túry, která nás měla podarovat krásným výhledem na nejvyšší vrchol Severní Ameriky. Místo toho se zatáhlo a začalo pršet. Opustili jsme tedy park a ujížděli do Anchorage. „WOW.“ zařvala jsem a Lukáš strhl auto ke straně. Ten bílý masiv, se děsivě zaleskl v zrcátku auta. Mt. McKinley v plné kráse na pár minut vylezla zpoza mraků a zářila jako obří pahorkovitý měsíc, jak na ni dopadaly sluneční paprsky. Otočili jsme auto a pádili zpět k restauraci, kde měl být skvělý výhled.

Po deseti minutách jízdy ale už byla pryč. Rozhodli jsme se i tak posedět, odpočinout si a dát si na žal první aljašský burger. Z odpočinku ale nebylo nic, najednou do restaurace začali proudit místní a nedal se odtrhnout pohled od zbraní, které měli všichni za pasem. Na tohle si nikdy nezvykneme.

Modlíme se s každým kilometrem, abychom autu nevymlátili nějaké součástky

Připadá mi, že jsme se teleportovali do Norska. Tak na nás působí Hatcher Pass. Na cestě z Denali National Parku do Palmeru se začnou vynořovat trávou porostlé kopce, na kterých se vznáší oblaka hustá jako hrachová kaše a déšť nám do toho bubnuje na auto. Silnice není nic moc, modlíme se s každým kilometrem, abychom si nevymlátili nějaké součástky. Začínáme litovat, že jsme sem jeli, když asi nic neuvidíme. Mohli jsme rovnou zamířit kratší cestou do Anchorage a ušetřili bychom si několik hodin a benzín. Jenže pak se nějakou náhodou dostáváme do starého dolu na zlato. Mraky se trochu rozplynou a už se jen menší obláčky vznáší mezi horami nad malými domečky horníků.

Anchorage je ghetto obklopené horami

Anchorage je takové ghetto obklopené horami s roztomilým centrem a moderním muzeem. Náš průvodce tvrdí, že se jedná o jedno z nejmultikulturnějších míst v USA, mluví se tu až 90 jazyky. To jsme my nepostřehli, ale individua, která se baví tím, že o půlnoci řádí na parkovišti či bezpočet bezdomovců ležících na silnici, ty jsme neminuli. Naštěstí naše parkoviště u supermarketu, kde jsme přes noc zakotvili, bylo klidné a déšť nás ukolébal do spánku.

Špatnou náladu při cestování zachrání mýdlové bubliny a hry pro děti

Ačkoliv už nepršelo, naše nálada šla s ránem výrazně dolu. Začala se projevovat únava z překonaných kilometrů. Vyrazili jsme na jednu z přilehlých hor, ale po dvaceti minutách stoupání jsme zjistili, že kopce jsou u parkoviště označené špatně a my jsme nelezli tam, kam jsme chtěli, ale na vojenskou základnu. A pak začalo zase pršet.

Zachránilo nás muzeum, prošli jsme si skvělou sekci o původních obyvatelích Aljašky, ale nebudeme vám lhát, co nám opravdu zvedlo náladu, byla sekce pro děti. Dělat mýdlové bubliny je skvělá terapie. Jak se u nás v Čechách říká: Kdo si hraje, nezlobí.