Rumunsko #4: Čisto jen tam, kde platí EU

Hotel Condor se zdál být jedinou oázou civilizace široko daleko. Oravita se ukázala jako město, kde nic není. (Poučení pro příště, ukázat na mapu a říct, že můžeme přespat třeba tady, protože je to v půlce cesty do bodu ypsilon, není ideálním způsobem plánování.) Takhle nějak jsem si představovala válečné období. Obrázky v mé hlavě se nelišily od šedi a děsu, do kterého jsme vjeli toho večera po našem neplánovaném adrenalinovém zážitku (odkaz) s místními Romy. „Uf, mají tu restauraci!” Představa, že bychom měli opustit areál hotelu, mě naplňovala pocitem, že raději umřu hlady, než se vzdálit 10 metrů od hotelu. Zde je vhodná vložka o stravování v Rumunsku. Ten večer jsme si totiž dali salát Ceasar. Informace, že jsme si objednali Ceasar se může zdát jako nadbytečná informace, ale celý pobyt v Rumunsku jsme žili na Ceasarech a pizzách. Zaprvé, to rozeznáte i v rumunštině, za druhé, jejich olejnatá jídla jsou pro můj i Lukášův žaludek vstupenkou na nemocniční lůžko. A za třetí: Zdálo se, že tady nic jiného zahraničního neznají. Jo, máte pravdu, cestovali jsme po vesnicích a malých městech, po místech, kam turisté jezdí jen z bláznivých důvodů. … „Zpátky do civilizace!” Kvapně jsme se ráno oblékli a vyrazili do města Alba Iulia . Opouštěli jsme pomalu western a vraceli se do romantických obrazů umělců z 19. století. … Tak silné civilizační setkání jsme ani nečekali! V Rau de Mori v Sarmisegetuse, ruinách amfiteátru římského města, jsme poprvé uviděli turisty.

… Děj Tajemného hradu v Karpatech se pravděpodobně odehrával tady, když jsme sem vjeli, nebe se zatáhlo a jeho temnota začala hrozit svými blesky.

„Měli bychom se asi obrátit.” „Tak zkusíme ještě kus, a kdyžtak pojedeme zpátky.” Hleděli jsme na ten hrad. Shlížel na nás dolů, z ostrých hran vysokých zalesněných hor a my přemýšleli, jak se k němu dostat. A jak se k němu dostat aniž bychom se nesetkali s přírodním živlem v podobě bouře. Nakonec jsme skončili u Catatea Colti, tato pevnost byla postavena na útesu u vchodu do soutěsky Râuşor. Brzy déšť zaplnil vzduch, vítr foukal a my utíkali pryč, protože hrozilo, že se odsud v pořádku nedostaneme. S živli si není třeba zahrávat. Odjeli jsme. Pryč od hrozivých upířích představ, které se skrývají v těchto místech.

… Kolem poledne už jsme o špatném počasí nevěděli. Momentálně nás trápila otázka jídla. Několik dní na Ceasaru a pizze znamenalo, že jakýkoliv div v podobě dobrého jídla v nás zanechával pocit radosti a štěstí. Jak málo stačí, že? A proto, kdybyste se někdy ocitli v těchto končinách, zajeďte si do Hatequ do restaurace Bistro Art Grill (kromě vegetariánu, ale vegetariáni radši do Rumunska nejezděte), přivítá vás příjemná “american style” restaurace za ještě příjemnější ceny. …

Hrad Korvín. Pokud by někde stály rumunské Bradavice, bude to tady. Viděli jsme ho už z dálky, taky jde o největší gotickou stavbu v Rumunsku, kterou postavil otec Matyáše Korvína. Leží ve města Hunedoara. V průvodci psali, že se jedná o zástavbu s ocelovými konstrukcemi a obytnými bloky v sovětském stylu, místo toho se po cestě začali objevovat přezdobené stavby, které byly vybudované z falešného cukru a zlata. „Co to proboha je?“ „Pagody. Romské pagody.“  Všechno se na nich kroutilo, několik pater, řada z nich nedostavěná. Žluté, zelené či červené domky s krouceném zdobení. Všude sloupy, betonové hradby a obrovská honosná vrata. A ty střechy, které mi připomínaly čímsi čínské stavby. Nikdy jsem v životě neviděla nic podobného. Nedokázala jsem tyto stavby k ničemu připodobnit.

„Zastav, to si musím vyfotit.“ Zírala jsem a fotila jsem ulici, když se k nám začalo přibližovat dítě. „Hale támhle někdo běží a něco řve.“ Malý romský kluk opravdu nevypadal, že je z nás nadšený. „Asi se mu to nelíbí. Pušku nemá, tak je to dobrý.“ Zopakovala jsem vtip, který nebyl vtipný ani včera a fotila dál. „Pušku ne, ale hází na nás kamení!!!“ Velké rozdíly. To značí Rumunsko. Hrad Korvín pár metrů od Pagod se tvářil, jakoby tu nikde žádné nebyly. … Penzion Select ukázal, kolik dokáže širokoúhlý objektiv. Zatímco z fotografií působil jako moderní velký hotel v Alba Iulie, realita hovořila zcela jinak. Poloprázdný penzion s jedním zaměstnancem, který ani nehovořil anglicky nás rychle vyhnal do centra. … Odjeli jsme na pravidelné dilema mezi pizzou a Ceasarem a v záplavě zapadajícího slunce jsme se vydali na prohlídku města Alba Iulia. Alba znamená bílý a tento název pochází z doby, kdy byla tato osada známá jako Balgrad, tedy bílé město. Náš první dojem byl spíš šedý, plný paneláků, špíny a omlácených aut z rumunských silnic. Děsivá černá mračna ptáků, která obsazovala stejně temné hitchcockovské budovy, nám kroužila nad hlavami. … Ptáci zmizeli. Sluníčko zlátlo, své zlatavé tóny ohřívalo na zeleni, která se rozprostírala kolem opevnění citadely. Vlezli jsme do ní tunelem, prošli impozantními bránami a ocitli jsme se před vchodem do Evropy. Poprvé za celou cestu jsme se ocitli v Evropě, jak ji známe.

Katolická katedrála, biskupský a královský palác.  Nádvoří plné veselých mladých lidí, kteří pobíhali kolem moderních stánků s občerstvením. Nabízeli tu fresh džusy, cetky, ale i Staropramen. Ten stánek měl na sobě cedulku Praha Smíchov.   Snad jen trochu se nám zastesklo po domově a po vůni chmelu, která se téměř každý den mísí se zápachem Vltavy.

Na jednom z prostranství se hrálo představení pro děti. My jsme si sedli do trávy a chvíli jsme se dívali, jak si muži, převlečení do středověké rytířské zbroje, hrají na válku a děti jsou tím unešeny. Přemýšlela jsem, jestli brána do citadely není strojem času. Přemýšlela jsem, jestli v Rumunsku někdo nerozsypal stroje času sem tam. Jen se tomu neříká stroj času ale peníze.

„Tady ty peníze z EU mají opravdu smysl.” „Jo, jen by jich bylo třeba mnohem, ale mnohem víc.”  

Mapa s body zájmu do telefonu

Chystáte se do Rumunska? Zkuste stejného průvodce, jakého jsme používali my