Měl to být příběh o zvířatech. Když jsme ráno vyrazili hledat nosorožce v Ziwa Rhino Sanctuary, už jsem v hlavě psala článek o zeleném ráji v Africe. Ale pak jsem se setkala i s druhou tváří Afriky. S tou, která vás může stát život.
Po pozorování nosorožců jsme hned vyrazili na náročnou několika hodinovou cestu do Národního parku Murchison Falls, kde nám v půl čtvrté odplouvala soukromá loď k vodopádům.
Dojeli jsme před bránu a koupili si vstup do parku. Uganďany stojí den 5 dolarů, nás 40 dolarů na osobu plus dalších pět dolarů za auto, pokud překročíte 24 hodin, naúčtují vám vstupné znovu. To si zapamatujte, ještě se k tomu vrátíme.
Ugandská jízda smrti
Po parku vede nezpevněná cesta plná smrtících děr, může se jet jen 40km/h. Jedeme pomalu, cesta je to fakt hrozná a trvá hodinu a půl. Všude skáčou opice a my nemáme důvod jet rychle. V tom se kolem nás prořítí bílá dodávka, jsou to turisté s najatým řidičem z Ugandy. Málokdo jede na vlastní pěst jako my. Jezdit tu je peklo, díra vedle díry a teď v deštné sezóně jsou tu ke všemu bahnité díry, které jsou v tom nejhorším případě i zatopené. Většina proto volí místní řidiče. A to je jedna z věcí, kterou vám lidi před cestou do Ugandy poradí. My ne.
„Uganďani řídí jak šílenci,” komentujeme tempo bílé dodávky a jedeme pomaloučku dál a smějeme se potrhlým opicím. Čas máme.
Než přijede pomoc, může to trvat i tři hodiny
Šok. Na chvíli nevím, co se děje. Zastavujeme. Vidíme před námi obrácenou dodávku s vymlácenými skly. Ve střepech se leskne krev. Holohlavý muž se chytá za hlavu, ze které tečou proudy červeně a bezcílně se potácí. Někdo leží na zemi v kaluži krve. Všímám si ugandského řidiče, který vklidu sedí opodál na trávě a žvýká trávu, zatímco méně zranění se snaží dát první pomoc paní na zemi. Běží k nám. Nemají signál, aby zavolali o pomoc. Nemůžeme ji naložit, bojíme se, abychom ji víc nezranili. Rychle se obracíme a popojedeme pár metrů, chytáme signál. Voláme 911. Nic. Dlouho nic. Konečně to někdo zvedá. A hned závěsí. To se stane několikrát.
Jedeme pro pomoc. 30 minut zpět k bráně. Zkoušíme dál volat ale nikdo to nebere.
Ale my mu říkali, ať jede pomalu
U brány.
„Na cestě se stala vážná autonehoda, žena je v bezvědomí, nereaguje, je tam spousta krve a nikdo nemůže projet skrz. Zavolejte doktora nebo sanitku.”
Spustíme na rangera, ale ten na nás kouká a stále asi přemýšlí o něčem jiném. Zopakujeme to.
„Ta autonehoda ze včera?” ozve se do poklidného ticha hrajícího nám na nervy vojanda, která mezitím přišla. Vytřeštím na ni oči a znova ji to zopakujeme. “Ne, autonehoda právě teď!!! Ugandský řidič jel 80 km/h!”
„Ale my mu říkali, ať jede pomalu.” Říká klidným hlasem rager Donald. Nevypadá to, že by s tím chtěl něco dělat.
„Ano, my mu to říkali” přidává se vojanda a kouká se někam do dálky.
Zíráme na ně, jestli tenhle rozhovor myslí vážně a připomínáme jim situaci, že žena nevnímá a leží v kaluži krve.
„Hm. To je vážné.” Zamyslí se vojanda. Nikdo nic nedělá. Opakujeme to sto krát, až ranger Donald prohlásí: „Ale tady asi nikdo není v okolí, komu zavolat.” Krčí rameny a odejde pro návštěvní knihu.
Tahle absurdní situace trvá hodinu. Nejdříve si hledají v seznamu, kdo to byl a debatují nad tím, jestli si je pamatují. Teprve po půl hodině volají pomoc. Nakonec přijíždí po 3 hodinách, ale to už se žena probudila a zvládli ji naložit do auta, které vyjíždělo z parku a odvézt do nemocnice.
Za pomoc ostatním následuje trest
Náš příběh tady ale nekončí. My jsme kvůli tomu nestihli loď. A potřebovali jsme zůstat o den déle. A tady se vracíme k začátku. Po překročení 24 hodin musíte platit poplatek znovu. Jdeme za nimi, ať nám přepíší datum příjezdu, přece nás nenechají platit 85 dolarů za to, že jsme v parku pomáhali řešit autonehodu.
„To nejde přepsat. Je to oficiální dokument.”
Koukáme na ručně vypsaný cár papíru, jestli to myslí vážně. Žádný jiný údaj než ručně vypsaný cár papíru z bločku, neexistuje.
„Tak ho roztrhejte a napište nový.”
„To nejde, je to oficiální dokument.”
Chvíli jsme to zkoušeli, ale tím to pro ně končilo, ale ne pro mě.
„To nemyslíte vážně, že my tady pomáháme při autonehodě ve vašem parku, kterou způsobil ugandský řidič a vy nás necháte platit 85 dolarů navíc. “
„Ale vy jste v té autonehodě nebyli.” Řekne Donald. Zírám na něj. A začínají ze mě létat blesky.
„Takže nás budete trestat za to, že jsme pomohli lidem? A teď budeme platit 85 dolaru za další den??
Hádáme se s nimi 2 hodiny. Hodinu volá s nadřízeným.
„Jediné co, že bych vám mohl přepsat datum, ale musíte přijet zítra ve stejný čas jako dnes. Čas přepsat nejde!” To je samozřejmě pro nás absurdní, co budeme dělat do zítra odpoledne a hlavně, museli bychom zrušit další program. Už teď jsme věděli, že nestihneme se podívat na šimpanze.
Absurdita mohla pokračovat dál, ale rukou napsaný papír zkrátka nejde zrušit ani změnit. A tak jsem jim řekla, co si o nich a o jejich systému myslím a odjeli jsme do parku. Po dvou hodinách jsme se hádali s jeho nadřízeným. Nakonec Lukáš vyhádal prodloužení o 6 hodin do 7 večer druhého dne. A to nám přineslo další peklo. Je to důvod, proč jsme museli jet po cestě pekla v noci. Ale o tom jindy.
Plánování Ugandy je složité a ještě složitější je najít pořádného průvodce. Ušetříme vám práci a vracení nepoužitelných knih – nejlepší je podle nás Uganda od Andrew Roberts, kterou si můžete objednat on-line. Doporučujeme všema deseti.
Když vám hroši chodí kolem stanu
Byli jsme zničení, naštvaní, na tuhle zemi, na systém a každému s úsměvem na tváři jsme chtěli vpálit, že žijou v zeleném prokletém peklem prohnilém malárií a bordelem.
Ale pak jsme přijeli do Red Chilli kempu.
Pumba, roztomilé africké divoké prase, kolem nás běhalo, zatímco jsme stavěli stan. V tom hřmotu naštvání jsme ani nepřemýšleli, že je nebezpečné. Koukalo na nás těma svýma kulatýma očima, jakoby se nás snažilo obměkčit. Celý ten kemp byl se svou vynikající restaurací s neskutečným výhledem kouskem ráje v téhle nevyzpytatelné zemi. Odpustili jsme ji. Najedli jsme se a pili pivo Nile do noci, protože tentokrát náš stan obsadila hroší rodinka a k těm jsme se neodvážili přiblížit.
Seznámili jsme se s Joeem a Alexem z Británie, kteří v Ugandě dělali dobrovolníky a teď cestují. Fotograf a písničkář. Poetická noc s umělci skončila, když náš stan byl volný, hroši odešli spát a my zalézali do spacáků s klidným srdcem, že tuhle zemi nemůžeme jen tak odsoudit.
Odpuštění, ale ne na dlouho
Ráno byly nádherné červánky. Pokud v nás byla ještě nějaká zloba vůči tomuhle zelenému ráji, tak zmizela s prvním pohledem na vydatnou červeň na obloze.
Za svítání jsme přepluli řeku Nil, abychom se dostali na Safari. Všichni stojíme na trajektu, což je spíš takový železný pojízdný vor, a zíráme na Nil v ranním oparu, skrz který se prodírají sluneční paprsky.
Romantika končí, jakmile se vor zarazí o druhý břeh. Už nás žene jeden z rangerů do auta, sám do něj naskakuje a společně čtyři hodiny drancujeme polňačku skrz naším prvním africkým safari.
Sloni, žirafy, antilopy i pumbové nám pózují, jako kdyby to měli nacvičené. Odpoledne naskakujeme na loď k vodopádům a zažíváme tu samou show ještě jednou. Loď k vodopádům má být to nejlepší z Murchison Falls National Parku, ale my jsme trochu zklamaní, protože se zas tak blízko k nim nedostáváme.
Řiď jako šílenec, ale zkus nás nezabít
Ve třičtvrtě na šest doplouváme do přístavu. Proč to píšu? Vyhádali jsme si prodloužení do sedmé a my máme tedy hodinu a čtvrt, abychom to zvládli k bráně. Cesta běžně trvá hodinu a půl.
„Tak, když pojedete trochu rychleji, tak to zvládnete.” mrká na nás ranger, když vystupujeme z lodě.
„Snad jo, když pojedeme 60 místo 40km/h.” překyvuje Lukáš, nejsme z toho nadšení.
„No, spíš tak 80km/h.” zubí se a my si říkáme, že to je teda ranger, když nás tady nabádá, abychom se zabili.
Ale jedeme, jak rychle to jde. Nebojujeme jen s časem, ale také se světlem. Za hodinu už na cestu neuvidíme. Tohle je cesta pekel. Každý den se tu stane minimálně jedna bouračka a jet tudy rychle, než se má, se zdá jako neskutečné bláznovství. Svištět touhle cestou po tmě je ale ještě o několik levelů výše.
Lukáš se křečovitě drží volantu a já svírám sedadlo spolujezdce a hypnotizuji čas. Zvládli jsme to. Je 6:57 a brána se otevírá. Naše cesta ale nekončí. V tom temném pekle skrz polňačky jedeme další tři a půl hodiny do města Hoima. Jedeme krokem. Děsí nás úplně všechno. Silnice, kterou silnicí nejde nazvat, sjízdnost je tak pro tanky, ale ne pro naši Toyotu.
Do toho přes den určitě krásná džungle, která nás teď spíš děsí. Elektřina je tu stále známka obrovského luxusu a zapíná se většinou jen na pár hodin denně. Všude je tedy tma ale živo, vidíme bouřlivé veselí ve vesnicích kolem malých bludiček světla, ani cesty nejsou prázdné, siluety lidí jdoucích domů se táhnou touhle pekelnou džunglí s námi.
K snídani mravence
Když dorážíme do Hoimy, trochu se radujeme, že si nic předem neplánujeme. Jinak bychom asi jeli celou noc do Fort Portal, kde jsme původně chtěli přečkat noc. Golden Summit Hotel v Hoimě je za pár šupů a má hodnocení jako nejlepší hotel v širokém okolí. Jenže v širokém okolí jsou nejspíš jen samé chlívky, jinak si to nedokážeme vysvětlit.
Nikdy si na hotely nestěžujeme. K radosti nám stačí opravdu málo. Ale tady to začalo, pokračovalo a skončilo opravdu blbě, že nedokážu napsat nic kromě toho, že raději jsme měli jet do Fort Portal dalších sedm hodin. Nejdříve jsme zjistili, že je špatná adresa na googlu a nemohli jsme hotel hodinu najít, pak to pokračovalo recepcí, která netušila ani kde má vlastní restauraci („Hm, myslím, že když půjdete tady za roh, tak ji najdete.”) a dorazilo nás vybavení pokoje, jehož kusy nám zůstavaly v ruce. Že nefunguje Wifi nás už nemohlo vykolejit, ale mravence ve snídani, ty jsme fakt nečekali.
Jakoby Uganda nevěděla, jaký pocit v nás chce zanechat. A ani my jsme netušili, co si z ní odnesem.
Plánování Ugandy je složité a ještě složitější je najít pořádného průvodce. Ušetříme vám práci a vracení nepoužitelných knih – nejlepší je podle nás Uganda od Andrew Roberts, kterou si můžete objednat on-line. Doporučujeme všema deseti.
