Proč bych vždy zvolila studium před cestováním

Studium

V poslední době se množí na sociálních sítích prohlášení, že víc než škola vám dá cestování. Slavní lidé v médiích se nestydí prohlašovat, že škola je nebavila a byla k ničemu. Z toho se nejednomu mladému člověku může zdát, že by se měl na studium vykašlat, sbalit si krosnu a deset let strávit vandrováním po světě. Cestování vás opravdu naučí hodně, ať už je to větší tolerance k ostatním kulturám nebo vám prohloubí vaší samostatnost, odolnost a přizpůsobivost, ale jsou věci, které nenahradí.

Než přejdu k tomu, proč bych nikdy nezvolila cestování před studiem, chci vám říct pár věcí. Nepovažuji ani zdaleka za nutné studovat vysokou školu. Myslím si, že je skvělé, když se někdo rozhodne být zručným zedníkem, květinářkou, nebo kadeřnicí. Tenhle článek je jen o mně. O tom, proč bych já vždy volila vysokou školu před cestováním.

Život v Kanadě mi přinesl strašně moc zážitků a zocelil mě.
Život v Kanadě mi přinesl strašně moc zážitků a zocelil mě.

1) Jsou věci, které se bez školy nenaučíte

Naše generace chce všechno hned. Hned všechno nejde. Například doktorem ani právníkem se přes noc nestanete a rozhodně se jimi nestanete samostudiem. Ale není to jen o těchto povoláních. Na vysoké škole se učíte věci do takové hloubky, do jaké byste je nikdy nestudovali. Možná vás ani nezajímají. Nejspíš vám ani nikdy k ničemu ty znalosti nebudou. Ale co vám to přinese, je fakt, že nic není černobílé, že každý problém má několik vrstev, které lze zkoumat. Ukáže vám to, že k problémům je třeba přistupovat kriticky a v hospodě má sice každý váš kamarád názor na všechno, ale dohromady pořádně nic neví.

2) Vidět svět v širší perspektivě

Náš svět je zrychlený. Většina z nás je každý den ráda, že zvládne vyřešit každodenní starosti mezi prací a rodinou a rozhodně netouží se pouštět do hlubokých diskuzí. Diskutovat, nechat si rozbourat vlastní názory a vidět svět skrz lidi, co nežijí v mé bublině byl jeden z nejzajímavějších aspektů školy. Samozřejmě, je problém, že na některých školách není diskuzím dávám dostatečný prostor, ale to nechme na jindy. Při studiu vysoké školy máte jedinečnou možnost chodit také na nejrůznější debaty a přednášky. Ano, po vysoké škole to je taky možné, ale ruku na srdce, kolik z nás se k tomu ve víru života dostane?

Možná se vám z mých sociálních sítí může zdát, že cestování je pro mě priorita 1. Ale ve skutečnosti to vždy byla škola, rodina, přátelé. A pak práce a cestování.
Možná se vám z mých sociálních sítí může zdát, že cestování je pro mě priorita č.1. Ale ve skutečnosti to vždy byla škola, rodina a přátelé. A pak práce a cestování.

3) Zkusíte si věci, ke kterým byste se nedostali

Já jsem nestudovala chemii ani nanotechnologie, tam by byl tento bod mnohem zajímavější. Studovala jsem žurnalistiku (a milovala to!).

První roky na bakaláři jsem trávila hodiny v černé komoře a vyvolávala filmy a zvětšovala fotky. Větší dobrodružství odehrávající se v jedné malé místnosti jsem nezažila.

 

Pomatuji si, jak jsem kdysi po tátovi něco chtěla a vyhrožovala jsem: "Tak já budu nosit pětky ve škole." A táta mi na to s klidem odvětil něco ve stylu: "Tak si je nos. Jsou to tvoje známky." Pětky jsem nikdy nenosila a mamka se mi smála, když jsem dostala špatnou známku, že mě musí utěšovat. Byla jsem šprt. Asi pořád jsem.
Pamatuji si, jak jsem kdysi po tátovi něco chtěla a vyhrožovala jsem: “Tak já budu nosit pětky ve škole.” A táta mi na to s klidem odvětil něco ve stylu: ‚‚Tak si je nos. Jsou to tvoje známky.” Pětky jsem nikdy nenosila a mamka se mi smála, když jsem dostala špatnou známku, že mě musí utěšovat. Byla jsem šprt. Asi pořád jsem.

4) Kontakty

Na žurnalistice jsem studovala obklopená lidmi, kteří směřovali do stejných nebo velmi podobných sfér. Už jen to samotné prostředí kolektivu je obohacující. Moji spolužáci (úspěšnější než já) jsou dnes v České televizi a rozhlase (jo, jsem na ně patřičně hrdá), a když si pustím rádio nebo zprávy, čekám jen velmi malou chvilku, abych uslyšela známý hlas. 

Ve škole jsem měla možnost se potkat s lidmi, ke kterým jsem už od střední vzhlížela, někteří mě dokonce i učili nebo s námi měli alespoň pár seminářů. Snažila jsem se studium využít na maximum, první roky, než jsem začala pracovat, jsem obíhala stáže, kurzy, workshopy a přednášky (několik let jsem jezdila například na Letní žurnalistickou školu v Havlíčkově Brodě). Tyhle první roky na vysoké byly těmi nejkrásnějšími. Díky těm všem aktivitám jsem nezjistila jen, co by mě všechno bavilo, ale i to, co by nikdy v životě nechtěla dělat.

5) Setkání s institucí

Tenhle bod je možná úsměvný, ale pravdivý. Ve škole si zažijete nejedno nepříjemné setkání se systémem. V těch lepších případech je to jen kontakt s nutnými požadavky a nefungující stránkou na přihlašování ke zkouškám. Žít v Evropě znamená žít v systému. A škola je vlastně taková přípravka na každoroční boj s daňovým přiznáním, vyřizování hypoték nebo jednání s pojišťovnou. Ale stejně si ani v jednom systému nezapamatujete, co stačí podat elektronicky a kde musíte tisknout haldu papírů a do kterého okénko to přesně odevzdat. Protože systém se mění. A nám to pravidelně zvedá hladinu adrenalinu. 🙂

A kolik kaváren jsem během školy objevila :-D
A kolik kaváren jsem během školy objevila 😀

Když jsem si nesla svůj magisterský diplom, bylo mi smutno. Za nic na světě bych nevyměnila roky studia. Patřím k těm lidem, co nechtěli zmeškat jedinou hodinu a na většinu přednášek jsem se upřímně těšila. Jasně, někdy jsem něco odflákla, někdy něco vynechala. Ale moje studium v budově Hollar Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy bylo nádherné, svým způsobem vzrušující a kouzelné a nelituji, že jsem místo toho třeba necestovala. Vždyť na to mám celý život.