Slzy se hlásily o slovo. Styděla jsem se za Českou republiku, za EU. V tom momentě jsem si chtěla hrát na hrdinu a jít osvobodit Ukrajinu vlastní mravenčí silou. Šla jsem vedle Kristýny, mladé krásné Ukrajinky, která přijela na Letní žurnalistickou školu z Užhorodu.
„My víme, že nikdy v Evropské unii nebudeme. My to víme. My si to všichni uvědomujeme,” její hlas byl tichý, plný zoufalství a smíření, něžný a zároveň prořezával každou mou myšlenku. Mluvili jsme o válce. A já nebyla schopná nic říct. Co jí mám říct, že to není pravda? Mám lhát? A tak jsem mlčela a obě jsme bojovaly, abychom na místě nezačaly řvát.
Přátelé z Užhorodu jezdí na Letní žurnalistickou školu pravidelně, většinou mluví česky, občas se dorozumíváme anglicky, a když ani to nejde, ruce a nohy jsou naše spása. Přesto jsou to lamači našich srdcí, uzurpátoři našich úsměvů a bořitelé předsudků. Letos to přece jenom bylo jinak. Nad Havlíčkovým Brodem plným nadšených veselých studentů viselo téma, které někteří nechtěli otevírat. Téma, o kterém jiní naopak zkoušeli opatrně mluvit, ale báli se, jaké budou reakce. Válka. Věřím, že někteří studenti měli otázky na naše východní přátelé, na které se nikdy nezeptali. Stačilo, když jeden z našich hostů zmínil slovo Maidan a jedna z Ukrajinek vyběhla se slzami v očích ven. Jen se za ní zabouchly dveře. A já jen doufala, že se snad vrátí.
A tak nakonec začali sami.
„Nepřestala zajímat média válka na Ukrajině, protože už trvá moc dlouho a možná nezajímá lidé?” Nespojila se válka se všedním životem v novinách?” Ptala se Kristýna hosta Letní žurnalistické školy rakouské novinářsky Barbary Tóth. V sále bylo ticho. Na Barbaře bylo znát, že to, co musí Kristýně odpovědět ji není příjemné. Mrazivé ticho. Všichni znali odpověď.
Ukrajinská válka už neplní první stránky novin, už není hlavní zprávou dne. Trvá příliš dlouho. Rusko je mistrem propagandy, lidé v Rusku považují Ukrajince za nepřátele. „Mě se to týká osobně, jsem z Ruska, žiji několik let v Německu. Mám v Rusku příbuzné a přátele, kteří sledují jen ruská média. A mají takový názor, že pouze ruská média mají pravdu a vůbec nedůvěřují evropským médiím. Myslí si, že v Evropě existuje propaganda a média v Evropě lžou. Co mám dělat?” Ptá se plynulou češtinou Olga, která studuje v Berlíně bohemistiku. Otázku, na kterou bude hledat speciální tým odpověď v Bruselu, samozřejmě nikdo z přítomných nedokázal vyřešit.
„Rusové se snažili zničit náš národ dlouho. Za komunismu zakazovali vydávání knih v ukrajinštině. Snažili se zničit národ zevnitř. Protože co dělá národ národem? Jazyk. Ty jsi Češka a jak mluvíš? Česky. Já jsem Ukrajinec, tak mluvím ukrajinsky.” Yakim právě dostudoval práva. Je mladší než já. Na Ukrajině jdou po deseti letech základní školy rovnou na vysokou.
„Ruština a ukrajinština jsou si podobné jako čeština se slovenštinou. Když ale potkáme Rusa, dělají, že nám nerozumí, když mluvíme ukrajinsky. Proto, když na Ukrajině mluvíš rusky, znamená to, že nejsi Ukrajinec,” ukazuje si na srdce, ale přiznává, že to není tak černobílé. Jsou rusky mluvící obyvatelé Ukrajiny, kteří se přidávají na druhou stranu, ale pak jsou k vidění pouze rusky mluvící lidé, kteří se přihlásí jako dobrovolníci.
„Nakonec to není o lidech, ale o politice.” Zakončuje rozhovor a shodujeme se na tom, že musíme oddělovat národ a kulturu od politiky. „Rusové si myslí, že jsme nepřátelé, protože jim to tak říkají v médiích.” Všichni jsme konec konců jenom lidi..
Nezapomínejme na Ukrajinu.
I pro ně byla před lety válka slovem z literatury.
