Dneska to bude trochu jiné. Pokud hledáte spíš popis toho, jak přejít Tatry, přejděte na náš druhý článek. Dnes budu povídat o nebezpečí v Tatrách, proč jsme tam vyrazili a co jsme tam vlastně dělali. Budu mluvit o lásce ke Slovensku a o tom, proč byste ho měli milovat taky.
Proč začala mise Slovensko
Mám v srdci speciální místo pro Slovensko. Táta říká, že si dával záležet, abychom na společnou historii nezapomněli. A tak jsem o prázdninách trávila čas na Slovensku nebo se slovenskými přáteli, kteří si zas zakládali na tom, abych věděla, co to je lopta a dokázala správně vyslovit čučoriedka a fialôčka.
Díky tomu slovensky rozumím bez větších problémů. Čtu ve slovenštině knihy a ani košický přízvuk pravých výchoďáků mě nevyvede z míry.
Snažím si udržovat své slovenské přátele, mám pocit, že tu jejich divočejší a bláznivější krev v životě potřebuji. O to větší šok pro mě bylo, když mi před rokem Lukáš prozradil, že na Slovensku nikdy nebyl. Naší slovenské kamarádce občas nerozuměl a pořádné halušky taky neochutnal.
A tak začala moje mise Slovensko. Lukáše jsem hned při první příležitosti vzala do Bratislavy, seznámila ho s většinou mých slovenských přátel a dala jsem mu do ruky slovenské knihy. A tak četl, četl, a pak poslouchal a poslouchal, až v ten den, kdy jsme společně stanuli ve slovenských Tatrách prohlásil, že sem se přestěhujeme.
Přesně tu samou větu, kterou jsem vyslovila před 15 lety, když jsem poslouchala mluvit svoje bratislavské přátele. Tehdy jsem si myslela, že si rozhodně vezmu Slováka (to, vzhledem k naší blížící se svatbě, asi nevyjde). Bydlení na Slovensku se ale nevzdaluje. Spíš přibližuje.
Česká specialita? Bomba ve vlaku
Z Prahy do Tater se dostanete přímým vlakem za 6 hodin. My jsme ale jeli přes Ostravu, kde jsme se účastnili Nanodne.
Měli jsme to přesně spočítané, že dojedeme do Štrby posledním spojem (vesnice Tatranská Štrba), a akorát stihneme navazující vláček do Štrba, zastávka (vesnice Štrba, ano, mají v tom bordel), kde jsme měli naše punkové ubytování.
Někdo v Kladně ale nahlásil ve vlaku bombu a náš vlak z Ostravy do Štrby měl zpoždění víc jak 40 minut. Protože bylo deset večer, rozhodli jsme se, že pojedeme taxíkem (přece jen to bylo asi 5 kilometrů k našem ubytování).
Dva zhýčkanci z velkoměsta (mluvím o nás) se ale přepočítali, protože samozřejmě v sobotu večer v malém městečku taxíka není tak jednoduché sehnat. Jeden nám řekl, že přijede nejdřív za hodinu a druhý, že už jde spát. Žádné jiné číslo jsme nenašli.
Co miluji na Slovácích
Ochota a přátelskost, kterou na Slovácích tolik oceňuji se projevila hned, co jsme vyšli na noční cestu s 10 kg krosnami k ubytování. Majitel našeho apartmánu prohlásil, že pěšky přece nepůjdeme a dojel pro nás.
Ubytování za 250 Kč na osobu
Naše ubytování nás stálo pouze 250 Kč na osobu, proto jsme měli trochu strach, do čeho vlastně jdeme. Ocitli jsme se v domě, který byl vystřižený jako z retro filmu, schody voněly jak půda mojí babičky a apartmány byly vybaveny pravým nefalšovaným socialistickým nábytkem. Všechno ale bylo nablýskané a čisté tak, že by se dalo jíst i ze země.
Být ve slovenských Tatrách na konci května má své výhody i nevýhody. Mám začít s výhodami nebo s nevýhodami? Tak třeba ty výhody: Nejsou tu turisti. Většina lidí, co tu potkáte, jsou Slováci.
Školní výlety, team buildingy nebo zkrátka místní či výletníci z měst. No, ale ty nevýhody. Většina stezek se otevírá až v polovině června. A to jsme bohužel nevěděli, protože jsme si samozřejmě nic nezjistili.
Nebezpečí v Tatrách: Proč se tady MUSÍTE dívat NAHORU
Naštěstí naše první kroky vedly do infocentra. Tam jsme suverénně nakráčeli, že jdeme na Koprovský štít a dožadovali se mapy. A oni náš plán zničili, než jsme došli k pultíku se slovy, že tam rozhodně jít nemůžeme, protože je cesta zavřená.
Poradili nám, ať jdeme ze Štrbského plesa do Popradského plesa a z něj na Sliezský dům. „Až budete v Popradském plese, rozmyslete si podle mraků, jestli jít dál. Ať vás tady na vrcholu nechytí bouřka,“ ukazoval nám chlapec v infocentru a my jsme mu to odkývali. A tak jsme došli do Popradského plesa, koukli se na bouřkové mraky, pokrčili rameny a vylezli na kopec (ten kopec se jmenuje Ostrva).
Jo, a pak to přišlo. A nebyl to obyčejný deštík. Byla to pořádná bouřka, ve které pochopíte podstatu slovenské hymny.
Jak jsme málem umřeli
Vždycky jsem milovala bouřku. Ale můj vztah k bouřce jsem rychle přehodnocovala, když jsme v silném dešti pokračovali směrem na Sliezsky dům. Neměli jsme pláštěnku, ani mikinu. A kolem nás padaly blesky a lámaly se o okolní hory.
„Kdyby do mě praštil blesk, vymažte mi prosím všechny sms. Jinak mě přítelkyně zabije i podruhé.“ vtipkoval Slovák vedle nás, ale nám to zas tak vtipné nepřišlo. Přece jen jsme byli Češi. A Češi v Tatrách rádi padají (jak nám bylo před odjezdem několikrát zdůrazněno).
PRÁSK. PRÁSK. PRÁSK
Hromy byly slyšet ze všech stran, přes déšť jsme neviděli na cestu a už jsme počítali andělíčky.
BUM.
Spadla jsem k zemi a chránila jsem si hlavu. Blesk právě udeřil pár kroků od nás. Měla jsem srdce v žaludku, v tepnách, plicích, hlavě, zkrátka všude jsem slyšela, jak mi nenasytně pumpuje krev. Oficiálně jsme se ocitli uprostřed bouřky.
Musíte jít dál, i když kolem vás řádí blesky
Nebylo ale co jiného dělat, než jít dál. A tak jsme všichni tři i s vtipkujícím Slovákem šli s klepoucíma se nohama kolem vrcholu. Už jsme byli spíš pohybující se masa tekoucí vody než lidi. Suchého na nás nebylo nic. Ale to nás netrápilo. Voda smíchaná s adrenalinem byla vlastně docela teplá a naší jedinou starostí bylo, abychom co nejdříve už slezli dolů.
Po hodině v bouřce najednou déšť polevil a my jsme se ocitli (konečně!) na cestě lesem dolů. Náš Slovák nás vzal na tatranský čaj a halušky. Po 23 km, 900 m převýšení, promočení a s promile alkoholu v krvi jsme se cítili konečně pokřtění slovenskými Tatrami. A taky jsme si hned koupili pláštěnky.
Výhoda je neplánovat, když už máte pláštěnky
Druhý den jsme byli nepoužitelní (naše fyzička se zimou odešla k zimnímu spánku, a od té doby jsme ji už neviděli). Všechno nás bolelo, ale nechtěli jsme ztratit den nicneděláním. Vydali jsme se proto na poměrně jednoduchý výšlap k vodopádům Skok.
Nádherná procházka s dobrým počasím pojištěným dvěma pláštěnkami v batohu trvá něco kolem 2-3 hodin (záleží, jak dlouho budete u vodopádů), při kterých překonáte 10 km a 400 m převýšení. A rozhodně stojí za to a zvládnou ji i děti.
Výhodou neplánování je to, že když vám někdo poradí opravdu dobré místo, kam jít, můžete vyrazit třeba zítra. A to jsme přesně udělali.
Náš Slovák, kterého jsme potkali uprostřed bouřky, nás přesvědčil, že NESMÍME odjet z Tater, pokud nepřespíme na jedné z chat. Rozhodovali jsme se mezi Terryho Chatou a Chatou pri Zelenom Plesu.
Musíte spát na chatě v horách
Nakonec jsme se rozhodli pro méně populární, ale (jak vidíte na fotkách) nádhernou chatu uprostřed dechberoucí krajiny Chatu při Zelenom Plesu, kam se vyráží z Tatranské Lomnice. Je to takový malý zázrak v Tatrách. Stojí tu od konce 19. století a dva krát jim vyhořela. Měnila jména podle toho, kdo vládl. Za Habsburků to byla Fridrichova chata, za minulého režimu Brnčálova chata.
Dnes je tedy zelená a stojí u nádherného smaragdového jezera hlídá jí obrovský huňatý pes a nejlepší výhled na ni se vám naskytne, když z ní vyrazíte na kopec (horu) směrem na Skalnaté pleso.
Cena je včetně večeře a snídaně 29 eur, my jsme dostali dokonce pokoj pro dva a jsou tam luxusní nové sprchy (jo, rádi se sprchujeme). Kdybyste sem šli, rezervujte si místo včas a objednejte si jídlo, které chcete. Rádi vám připraví i něco veganského a možná zvládnou i jiné diety.
Výhled z jídelny na smaragdové jezírko obklopené horami lze jen těžko popsat. Pokud máte z našich fotek pocit, že je to nádhera, říkám vám, že v realitě je to mnohem, ale mnohem krásnější.
Po noci v chatě se v nás něco změnilo. Do konečků prstů vpadl nepopsatelný klid. A my jsme sestupovali s lehkostí a maximálním uspokojením zpátky na vlak. Odjížděli jsme domů s hvězdičkami v očích a jeden na druhého se dívali s nevyslovenou otázkou: Kdy se sem zase vrátíme?
A vrátili jsme se velmi brzy, a pak jsme přešli ty Tatry celé.
