Vyjeli jsme z bukureštského letiště, směr Targu Jiu.
V zácpě jsme se kodrcali dálnicí, vedle které nebylo nic. Nic v podobě oprýskaných zdí, vybledlých reklamních nápisů na neudržovaných domech a žlutých polích seschlé trávy. Nic. Pozadí bez hor. Bez ničeho. Ta božská romantická rumunská krajina v těchto končinách rozhodně nezačínala ani nekončila. Jen špína, která se nesla suchým jižním horkem. Kam jsme se to vydali? Začala jsem mít strach, že tady opravdu nic není.
A pak jsme je uviděli. Romové.
Máchovští Cikáni. Cikáni seděli na drožce, vysmátá rodinka uprostřed změti aut jela na povozu taženým koněm. Slunce se jim lesklo na potu v tváři. Sotva se moje oči stačily přesvědčit, že jsou reální, zmizeli, jako přízraky se utopili v dálce ve změti troubících aut.
Na divoké psy narazíte v restauracích i u atrakcí
Už dávno se rozpustila civilizace v podobě motorového randálu. Jeli jsme stále pustým ničím. Nedá se to jinak nazvat.
Pes. Nikde žádný dům, nikde žádná benzínka, nikde žádní lidé. Kříženec vlčáka běžel podél silnice a někam spěchal. Rozhodl se, že půjde na procházku? Někomu utekl? Ne.
Divocí psi jsou všude. Potkáte smečky i samotáře. Žijí si, kde chtějí, a lidem nevadí, jsou tady jako přerostlí holubi. Občas je někdo nakrmí. Občas je někdo pohladí. Někde vás pěkně vyštěkají, jindy si zazávodí s vaším autem, když jedete pomalu, ale za celou dobu jsme od nikoho neslyšeli, že by někomu ublížili. Není neobvyklé potkat divokého psa v restauraci nebo na turistické atrakci. Nikdo je neodhání. Naopak, viděli jsme u lanovky na vyhlídce štěňátka. Fena poklidně spala v dáli a zástupy turistů si zkracovali frontu mazlením se s novými zvířecími kamarády. Komu patřili? Nikomu. Psi jsou tady svobodní.
Romové vezoucí na drožce pet lahve zastavili a zírali
Do Targu Jiu to byla ještě dálka a my začínali mít hlad. Rozhodli jsme se zastavit v Pitesti a najít supermarket. Jeli jsme špínou a prachem, malým bídným městečkem, které rozhodně nepřipomínalo Evropu. Těžko se dalo poznat, jestli tady v tomhle domě bydlí lidé, nebo je to obchod, či hospoda. Všechno bylo schované pod zašlými deštníky a za oprýskanou omítkou.
Zastavili jsme u hranatého vybledlého supermarketu vedle auta a skládky, u které postávali snědí Rumuni, pokuřovali a koukali. Jejich pohled se houpal od shora dolu, zdola nahoru, prohlíželi si naše árijské vlasy a ještě nezaprášené boty.
A než jsme udělali deset kroků do obchodu, viděla jsem, jak Romové vezoucí na drožce pet lahve zastavili a zírali. Přibrzdilo i projíždějící auto. Všichni nás synchronně sledovali. Vetřelci.
„Připadám si jak atrakce.” Šeptla jsem.
„My jsme pro ně atrakce.” Naše blonďaté vlasy křičely.
„Jak v Číně.”
Vešli jsme do obchodu a konečně jsme měli představu, jak to u nás asi vypadalo v devadesátém. Supermarket, ve kterém všechno už dávno ztratilo svou barvu, byl jak vystřižen z vyprávění lidí o tom, jak to podle nich v Rumunsku vypadá. A my jsme všechny přesvědčovali, že to není pravda. „Rumunsko je přece už v EU, mami,” říkávala jsem možná příliš naivně.
„Tak tohle je přesný Rumunsko.” Prohlásil Lukáš, jakoby mi četl myšlenky.Koupili jsme si ovoce a spěšně nasedli do auta. Pohledy lidí už byly nepříjemné.
Podle navigace jsme dávno vyjeli z Pitesti, podle očí jsem nepoznala nic, když jsme odbočili na prašnou cestu do Golesti. V průvodci jsem vyčetla, že zde má být Muzeul Viticulturii, a v něm krásný zámek. Jeli jsme dlouho po nezpevněné cestě, prášilo se na všechny strany a lidé jdoucí po ulici nás se zájmem pozorovali. Nešlo jet rychle. Někteří na nás mávali a usmívali se. Z aut i z drožek. Přijela západní delegace.
Špinavá prašná cesta mě rozhodně nepřesvědčila, že jedeme do obydleného místa, posouvali jsme se krokem a zámek nikde.
Dorazili jsme k přehradě, na které jsme poprvé a naposled za celou naší cestu spatřili kočovné Cikány. Zastavili jsme auto a pozorovali jsme ten romantický výhled na střípky mých představ o devatenáctém století. Povalovali se a pokuřovali, dokud si nevšimli, že naše auto zastavilo a nějaká blonďatá hlava s foťákem si je fotí.
„Jedem, nelíbí se jim to.” Přejeli jsme přes přehradu, na kterém pracovali dělníci. Byli na dosah našemu autu, a zas ty pronikavé pohledy, tázající se, co tu sakra děláme. Nebo si nás jen prohlíželi? Začínám už být paranoidní?
Kulturní centrum uprostřed ničeho ze EU peníze
Konečně jsme dorazili k velké historické bráně, která měla být vstupem do zámku ze 17. století. Jenže, když jsme vešli, uviděli jsme akorát ohromnou budovu, která byla celá v rekonstrukci.
„Chcete se podívat?” ptala se šedesátiletá Rumunka lámanou angličtinou a vstávala z lavičky.
„Tak, když už tady jsme.”
Paní průvodkyně, která neuměla anglicky, nás posunkami poslala do dvou místností hned vedle brány. Nic v nich nebylo, jen nějaké ošklivé obrázky a popisky v rumunštině, kterým jsme nerozuměli.
Poté nám řekla, abychom vylezli po schodech nad bránu, kde byla další místnost a vyhlídka na rekonstruovaný zámek a staveniště.
„Tak jsme přispěli peníze na rekonstrukci…”
„Jo, no..”
Jenže, když jsme slezli, paní průvodkyně nám zavolala další průvodkyni a vysvětlila, že teď máme jít s ní. Možná jsme se na to měli v tom vedru vykašlat, říkala jsem si.
Průvodkyně číslo dva nás odvedla za zámek. A tehdy jsme zjistili, kde to vlastně jsme.
Před námi se objevila zrekonstruovaná vesnice ze začátku 20. století. Projekt Evropské unie. Malé dřevěné domečky s dobovým vybavením. Byla tu škola, kostel, radnice, hospoda i hřbitov. Atrakce, za kterou v Calgary (Heritage Park, Calgary, Kanada) zaplatí tisíc korun zde byla bez většího zájmu turistů. Jediné, čím se lišila od té kanadské, že tu nebyli herci, kteří by hráli obyvatele.
A tak jsme se v tichém trýznivém horku procházeli tímto čistým ostrůvkem západní civilizace schovaném uprostřed zaprášeného městečka Golesti. Paní průvodkyně nás brzy předala další průvodkyni, která už nás provedla poslední částí. Nemělo to konce. Kolik toho tady postavili? Průvodkyně číslo tři také neuměla anglicky, ale nejspíš jí vadilo mlčení, a tak nám vyprávěla, co vidíme rumunsky.
Konečně to vypadalo, že se blížíme k východu. Poslední zastávka byla před vstupem do parku, kde byly rozestavěné stáje a další domy. Ještě to není hotové, možná proto tu nejsou turisti, uvědomili jsme si. V parku, kde bylo malé čisté občerstvení a záchody, se nacházelo také pódium. Z peněz z EU se zde vytvářelo kulturní centrum uprostřed ničeho.
