„Víš, že jsme právě pronesli přes hranice všechno, co jsme odkývali, že nemáme? Zbraň (sprej na medvědy je považován za zbraň), alkohol, ovoce i komerční produkty (cestujeme s krabicí plnou našich slunečních brýlí).” říká mi Lukáš. Hranice Kanady s USA jsme překročili za poslední rok mnohokrát a vždycky máme nepříjemný pocit v břiše. Tentokrát to bylo ještě horší, protože nám zapomněli dát razítko na Havaji. Naštěstí se stalo nemožné, na hranici Yukonu a Aljašky byli celkem milí i přes ty výrazné nedostatky v našich pasech.
„Měli jsme to aspoň trochu schovat.” Přemýšlím nahlas, ale to už uháníme v naší Red Chiquitě Aljaškou. Po 3000 km deště a šílené yukonské silnice jsme rádi, že Aljaška nám ukazuje svou slunečnou tvář. Je už pozdní večer, čtvrtého července a Aljaška, stejně jako ostatní státy USA, slaví Den nezávislosti, my ale nic tady u hranic nezaznamenáme a upřímně na to zcela zapomínáme.
Město Severní Pól s domem Santy Klause je nepovedená komerce
Kupujeme si kemp hned v prvním větším lesním městečku Tok a najednou zjišťujeme, že už je skoro půlnoc, ale slunce stále svítí a my se tedy hrabeme do našeho auta a snažíme se usnout. Se spaním už máme problémy několikátý den, auto jsme nezvládli zatemnit a slunce vůbec nezapadá. Tenhle problém nás má provázet téměř celou Aljašku.
Auto se stává nepřehlednou džunglí brožurek, které jsme po infocentrech nabrali a my se v nich snažíme (často marně) najít něco zajímavého.
„Město North Pole (Severní pól), místo, kde jsou Vánoce celý rok. Tam musíme! Maj tam i ulici a dům Santy Klause!” Moje ryzí radost se rozplyne v čiré zklamání, když dorazíme do horkého městečka, kde dům Santy Klause je obchod s vánočními cetkami a převlečeným Santou.
„Čekala jsem skřítky, kteří budou dávat dohromady dárky.” Postesknu si a jedeme pryč se stejnou vervou, jako jsme se sem hnali.
Les, kam se podíváš. Kde jsou ty hory?
Fairbanks nás nenadchne úplně stejně. Větší město uprostřed lesa. Les, kam se podíváš. Největší atrakcí je tady dle našeho průvodce Infocentrum.
Přesto si Fairbanks užíváme zcela jiným způsobem, navštěvujeme tady rodinné známé, u kterých i bydlíme. Dáváme si s nimi prvního aljašského lososa, místní pivo a poprvé po dlouhé době spíme v posteli se zatemněnými okny. Budiž tma.
Dlouhé letní dny přináší i nepřiměřeně vysoké teploty
Druhý den vyrážíme na túru, kterou nám Tony a jeho rodina doporučili se slovy: „Máte zbraň?” Tuhle otázku uslyšíme ještě mnohokrát. Sprej na medvědy tady považují za neužitečnou hračku, chodí se tu hikovat se zbraněmi.
Na hiku Angel’s Rocks (andělské kameny) nás trápí daleko více komáři a nesnesitelné horko, které je nejen protkané místním vzduchem, ale je zapuštěné i do země. Přesvědčení, že na Aljašce je zima, se rozpustilo v 32 °C. Tahle túra nás vyvede opravdu ke kamenům na kopec uprostřed nekonečného lesa. Kolem není nic, jen stromy.
„Tady mají stejný plevel jako máme v Čechách. Jen stromy jsou nějak užší.” Pozoruji neduživé koruny jehličnatých a listnatých stromů celou cestu dolů na parkoviště. Jedeme se podívat i k Chena Hot Springs, ale ani to nás neohromujeme. Vyhlížíme stále hory a tyrkysové ledovce, o kterých víme, že tady nejsou, ale v našich představách o Aljašce mají silně zapuštěné kořeny. Abychom si zlepšili zklamání, kupujeme si ve městě thajské jídlo, ale s prvními sousty zjistíme, že jsme vyhodili náš denní rozpočet za něco, z čeho nám bude spíš špatně. I to se občas stane. Je čas jet dál.
Falešný zpěv jako zbraň na medvědy
Denali National Park je nerozsáhlejším parkem v USA, ale jen malá část je běžným návštěvníkům přístupná. Autem lze dojet jen na začátek, a pokud chcete jet hlouběji, musíte vydat od 30 do 50 dolarů za autobus. My jsme se rozhodli pro 17 km výšlap na Tripple Lakes Trail od Infocentra. Zaparkovali jsme u jejího konce a dojeli k začátku autobusem, který je zadarmo. A pak jsme zjistili, že nemáme sprej na medvědy. Nebyl kde koupit a vracet jsme se nemohli. Medvěda jsme nepotkali, nejspíš se vylekal z našeho pěti hodinového hrozivě falešného prozpěvování.
Na Aljašce milují zbraně, nás jejich přítomnost děsí
To, že ne vše se podaří, dokládá i naše neúspěšnost s Mt. McKinley. Ráno jsme se probudili v kempu blízko další túry, která nás měla podarovat krásným výhledem na nejvyšší vrchol Severní Ameriky. Místo toho se zatáhlo a začalo pršet. Opustili jsme tedy park a ujížděli do Anchorage. „WOW.“ zařvala jsem a Lukáš strhl auto ke straně. Ten bílý masiv, se děsivě zaleskl v zrcátku auta. Mt. McKinley v plné kráse na pár minut vylezla zpoza mraků a zářila jako obří pahorkovitý měsíc, jak na ni dopadaly sluneční paprsky. Otočili jsme auto a pádili zpět k restauraci, kde měl být skvělý výhled.
Po deseti minutách jízdy ale už byla pryč. Rozhodli jsme se i tak posedět, odpočinout si a dát si na žal první aljašský burger. Z odpočinku ale nebylo nic, najednou do restaurace začali proudit místní a nedal se odtrhnout pohled od zbraní, které měli všichni za pasem. Na tohle si nikdy nezvykneme.
Modlíme se s každým kilometrem, abychom autu nevymlátili nějaké součástky
Připadá mi, že jsme se teleportovali do Norska. Tak na nás působí Hatcher Pass. Na cestě z Denali National Parku do Palmeru se začnou vynořovat trávou porostlé kopce, na kterých se vznáší oblaka hustá jako hrachová kaše a déšť nám do toho bubnuje na auto. Silnice není nic moc, modlíme se s každým kilometrem, abychom si nevymlátili nějaké součástky. Začínáme litovat, že jsme sem jeli, když asi nic neuvidíme. Mohli jsme rovnou zamířit kratší cestou do Anchorage a ušetřili bychom si několik hodin a benzín. Jenže pak se nějakou náhodou dostáváme do starého dolu na zlato. Mraky se trochu rozplynou a už se jen menší obláčky vznáší mezi horami nad malými domečky horníků.
Anchorage je ghetto obklopené horami
Anchorage je takové ghetto obklopené horami s roztomilým centrem a moderním muzeem. Náš průvodce tvrdí, že se jedná o jedno z nejmultikulturnějších míst v USA, mluví se tu až 90 jazyky. To jsme my nepostřehli, ale individua, která se baví tím, že o půlnoci řádí na parkovišti či bezpočet bezdomovců ležících na silnici, ty jsme neminuli. Naštěstí naše parkoviště u supermarketu, kde jsme přes noc zakotvili, bylo klidné a déšť nás ukolébal do spánku.
Špatnou náladu při cestování zachrání mýdlové bubliny a hry pro děti
Ačkoliv už nepršelo, naše nálada šla s ránem výrazně dolu. Začala se projevovat únava z překonaných kilometrů. Vyrazili jsme na jednu z přilehlých hor, ale po dvaceti minutách stoupání jsme zjistili, že kopce jsou u parkoviště označené špatně a my jsme nelezli tam, kam jsme chtěli, ale na vojenskou základnu. A pak začalo zase pršet.
Zachránilo nás muzeum, prošli jsme si skvělou sekci o původních obyvatelích Aljašky, ale nebudeme vám lhát, co nám opravdu zvedlo náladu, byla sekce pro děti. Dělat mýdlové bubliny je skvělá terapie. Jak se u nás v Čechách říká: Kdo si hraje, nezlobí.
