Uganda RoadTrip #3: Jak si nás přišla osahat gorila

Už nikdy nepojedeme v Ugandě za tmy. Slíbili jsme si navzájem a ráno jsme vyráželi opravdu včas. Nepovedlo se. Na cestě do Měsíčních hor nás chytla tma a bouřka.

Pokud jsme si mysleli, že nic horšího než řízení za tmy skrz polňačky nemůže být, dnes se ukázalo, že zatopené dvoumetrové polní díry je taková drsná škola offsroadového řízení na život a na smrt.

Už se mi na dvoudenní túru nechtělo. Ubytovali jsme se v hostelu, odkud se vyráží a prohlásili, že ráno určitě půjdeme. Ani jeden jsme tomu ale nevěřili. Nechtěli jsme zklamat jeden druhého, ale ten depresivní déšť přinášel tak akorát chuť odsud co nejdříve vypadnout.

Ráno nám ale nachystalo ránu, bylo krásně. Ani jeden jsme nemohli najít jediný důvod, proč bychom nemohli jít, a tak jsme vyrazili. Do Měsíčních hor nesmíte bez průvodce a portýrů. Taky to stojí spoustu peněz. Dvoudenní výlet vyjde na osobu 235 dolarů plus se sluší dát tipy portýrům, které musíte mít, ale od společnosti nejsou placeni. Jsou to jen lidi z vesnice.

Do kopce, a pak do prudkého kopce

„Teď to bude rovinka asi čtyři kilometry, a pak začneme stoupat.” Vysvětloval nám náš průvodce a my jsme se celou cestu divili, proč říká rovinka tomu, co je ve skutečnosti stoupání. Pak jsme pochopili, že stoupání je pro něj jen to, kdy si musíte pomáhat rukama. Brzy jsme za portýry byli rádi. Pražilo a my se rvali džunglí.

Náš průvodce moc průovdce nebyl. Nejčastější jeho slova byla: “Tady přestávka?”

Něco kloudného jsme z něj dostali jen v okamžiku, kdy jsme se ho zeptali, jestli jsou tu jedovatí hadi.

„Jsou. Máme tady zelenou mambu, černou mambu a plivající kobru.” zablištěli se v úsměv bílé zuby uprostřed černé tváře.

„Takže jen ty nejnebezpečnější na světě.” komentoval to Lukáš

„Jo, ale to bychom museli mít obrovské štěstí, abychom je potkali!” Usměje se průvodce a my si pro sebe říkáme, že to by teda bylo obrovské štěstí, potkat takového hada, který nás může zabít.

Ugandské divadlo na schovku

Když se dostaneme do půlky cesty a vypadá to, že vypustíme duši, rozhodneme, že potřebujeme pauzu na oběd. Portýři vybalí jídlo, a pak spolu s průvodcem zmizí za roh. Slyšíme, jak se smějí a vtipkují, ale jakmile je po jídle, opět se vrátí, zmklnou a dokud jsou v naší blízkosti, tak mlčí.

Konečně dorážíme k chatce. Zjišťujeme ale, že tady není žádný výhled. „To bychom museli ještě výš, ale to je na vás,” říká nám Uganďan. A tak se plazíme ještě výš, ale hned se za to proklínáme, protože víme, že za tohle nám v příštích dnech naše těla nepoděkují. Po celkových 7 hodinách jsme v 3147 metrech. Stojí to za to.

Ale tady začíná opravdové divadlo. „Tak jsme tady.” prohlásí průvodce a ukáže na chatku, kde budeme spát, a pak zmizí do malinké boudy k našim třem portýrům a dalším černochům, kteří už tu byli.

Bílí čeští papalášové

„Na stránkách psali, že běžná aktivita po hikování je povídání si s průvodcem.” Pobavěně komentuju schované Uganďany v boudě. Našeho průvodce ten den vidíme už jen jednou na „briefink“, což bylo jen oznámení, že máme snídani v sedm a v 7:30 vyrážíme. Mezitím se občas vynoří portýři, kteří nám začnou nosit čaj, sušenky, polévku a pak hlavní jídlo. Jedna porce je tak pro pět a my si připadáme trapně, protože to nikdy nemůžeme sníst. Nikdo s námi nemluví.

„Jsme tu jak papalášové,“ šeptáme si s Lukášem a připadáme si blbě.

Jakmile dojíme, rychle zmizíme do chatky. Když za sebou zavřeme dveře, ozve se smích. Uganďani se baví do půlnoci, nebo možná až do rána. Než zas z chatky vylezeme a budou nám posluhovat jak papalášům. Mlčky.

„Čaj je hotov.” Ozve se v 6:20 a my si říkáme, proč nám říkali, že je snídaně v sedm, když nás budí v 6:20. Mávneme nad tím rukou a jdeme se trápit ke stolu, kam nám začnou snášet několik chodů snídaně. Nejdříve kaše, pak vajíčka, opečené brambory a tousty. Pro Lukáše navíc párky. Dostali jsme dokonce i máslo. „Ty sem museli přinést celou kuchyni.” vzdychá nad jídlem Lukáš, jsme z toho nešťastní, připadáme si provinile, že necháváme jídlo. Tajně zbytky zabalíme a jsme rozhodnutí, že to seběhneme dolů za pět hodin a pauzu na oběd odmítneme.

Riziko malárie odrazuje od vaření

Už druhý den nemůžeme chodit. V Simba Campu na kraji Queen Elisabeth National Parku se šouráme, jakoby nás někdo zmlátil a přesně tak si připadáme. I stavění stanu se ukazuje jako heroický výkon. Vaření jsme naštěstí opustili už po prvním pokusu, stmívá se tu velmi brzo a s tmou přichází horda komárů a jedno z nejvyšších rizik malárie v celé Africe. Tím se tedy trápit nemusíme.

Nemáme ale co na sebe, naivně jsme si mysleli, že využijeme pračky v nějakém hotelu, u kterého budeme stanovat. Ukázalo se, že tady ale samozřejmě pračky nemají, a tak musíte platit za každý vypraný kus.

Pereme si proto ve vlastním lavoru a rozvěšujeme to na stromy okolo. „To je jak vánoční stromek po ugandsku.” Koukám na strom vedle našeho stanu a přemýšlím, jestli už jsou v Praze všude vánoční světla.

Obrovské hotelové komplexy bez lidí, občas i bez personálu

Queen Elisabeth National Park je pro nás trochu zklamání. Moc zvířat nevidíme, taky stále nepolevily nohy a víme, že se nenávratně blíží stopování goril, kde naše svaly budeme potřebovat.

Brzy odpoledne hledáme ubytování, dorazíme k jedné lodgi, kde má být i místo na kempování. V recepci hraje hlasitá hudba, ale celý areál je opuštěný. Hledáme po pozemku, ale nikoho nenacházíme. Vydáme se tedy hledat další hotel s možností kempování, odbočíme u pochybné cedule Queen Elisabeth Park View Tourist hotel & Camping. Samotná cesta nás děsí, lepí se na nás děti, které právě jdou ze školy a koukají nám skrz okna dovnitř, tahají za kliky nebo za námi běží a dělají, že tlačí auto. Vedle nás je děsivý sráz.

Konečně dorazíme k bráně a děsí nás představa, že bychom měli skrz děti jet zpátky.

Nikdo nepřichází. Už to chceme otáčet, když zahlédnu pohyb za branou.

„Někdo tam je!.”

Nejdřív nás zkusili obrat

Když se brána otevře, vítá nás hned několik Uganďanů. Areál je obrovský s výhledem na safari. Nejdřív litujeme, že jsme to neotočili. Jsme tu sami a Uganďan není nadšený z toho, že chceme jen kempovat. „20 dolarů na osobu.” zkouší to, ale my mu řekneme, že na internetu mají 10 dolarů.

„10 dolarů taky dobrý.” S pocitem, že nás ihned chtěl obrat se tu cítíme jako vetřelci. Ale jakmile opadne prvotní pravidelné neomalené divadlo kolem toho, co chceme k večeři a v kolik ji chceme, a poté omluvy, že vlastně mohou udělat pouze jedno jídlo a večeře může být jen v určitou hodinu, tak všichni sedíme ve společenské místnosti a povídáme si.

Zjišťujeme, že náš hostitel se zajímá o svět kolem. A tak nám vypráví o Ugandě a jejím směřování a my se dozvídáme, že je zde i povinná školní docházka. „To aby nebrali děti drogy a holky neměly děti v patnácti.” komentuje to a vypráví nám dál, až se dostáváme k světové politice a končíme nadáváním na Kim Čong Una. Pak už se nás jen ptá, jak nalákat více turistů z Čech do Ugandy. Povídáme si o silnicích, o marketingu, až skončíme u České republiky.

Jak můžete v Čechách v takovým mrazu žít?

„A jaké máte u vás počasí?“

„V zimě teplota klesá i pod nulu. Loni i minus 15 v Praze.“

„UUUUH?“ zapíská Uganďan tradičním místním zvukem podivení. „Jak v tom můžou lidi žít?“ Kulí na nás oči. „To bych celý den jen ležel pod dekou a nikam nechodil.” A směje se. Ta představa zimy mu přijde očividně příšerně komická.

„No, někdy se nám taky vstávat nechceme,” přiznávám, sedíme v místnosti, která slouží jako recepce i restaurace. Je v ní ve skutečnosti jen pár gaučů, konferenční stolek a televize. Jako většina hotelových komplexů, i tento je předimenzovaný, ale nedomyšlený. Komplex má minimálně 20 pokojů, ale parkování jen pro pět aut. Příjezdová cesta je prašná, plná děr a dělaná spíš pro tank než pro auta a vede podél obrovského srázu.

Tady naposled někdo byl před měsícem. Měli jsme tak čtyři černochy pro sebe. Možná víc.

„Máme doma topení.” Vysvětluje Lukáš. To Uganďan ignoruje a najednou mu zasvítí oči.

„A v tom můžou jezdit auta? V takovym mrazu?” Uganďan se už úplně řeže, nikdy jsem neviděla, že by někomu připadala zima tak vtipná. Evidentně je na tom něco zábavného, co absolutně nechápu. Vysvětlujeme mu, že auta v zimě jezdí zcela normálně. Tahle starost přijde úsměvná zas nám, mráz a sníh je úplná lahoda oproti běžné prašné silnici v Ugandě.

Nejednou ztichne.

Jak Uganďani brání zahrady

„Slyšíte ten zvuk? To běží lidi bránit zahradu,” na chvíli se zarazíme, ale jen na vteřinu. Právě vypadl proud a já vidím jen bílý půlměsíc úsměvu.

“Bránit. Před čím?”

“Před slony! Hrajou jim na bubny” Rozesmějeme se, a pak posloucháme bubny a zpěv lidí v dálce, než se odebereme všichni spát. Druhý den nám ani nevadí, že nám nejspíš za večeři připočetl těch 20 dolarů navíc, co po nás chtěl za kempování. Dáváme mu ještě dýško a upřímně mu přejeme, aby sem zavítalo více lidí.

Šli jsme do džungle hledat horské gorily

Největší zážitek nás teprve čeká. Přijíždíme do Bwindi National Parku, odkud máme druhý den vyrazit na gorily. Těsíme se. Místní kemp má být top (taky podle toho stojí) a setkání s horskými gorilami hodnotí lidi jako nejúžasnější zážitek v jejich životě.

Rushaga Gorilla Camp je opravdu krásný, i když tu nejde Wifi a jídlo je stejné jako všude jinde. Hra na Ameriku bez chuti a nápadu. Uganďani v organizování nejsou moc dobří, máme sice permit na Gorilly dva týdny, ale nevíme odkud a v kolik máme jít. Snažíme se to vyzjistit tady, ale i informace od místních Uganďanů jsou různorodé. Někdo tvrdí v 7:30, jiný v 8:00.

Na místě setkání to trvá další dvě hodiny, než nás rozdělí do skupin a přejedeme autami k místu, odkud konečně vyrážíme. Několikrát se nás snaží přesvědčit, abychom si s sebou vzali portýry. (Kterým pak máme dát minimálně 15 dolarů). Nechápeme proč, když v batohu máme jen vodu a svačinu. Nechápeme, proč nejsou v ceně, když za to platíme 450 dolarů (v sezóně se platí 650 dolarů).

Gorila si na nás přišla sáhnout a chtěla si hrát

Brodíme se džunglí už několik hodin, zapadáváme do bahna a náš doprovod musí prosekávat cestu mačetou. Když už to chci vzdát, něco černého obrovského se před námi mihne. Buší nám srdce. Pak už slyšíme řev goril a praskání větví. Uganďané na ně funí a vrčí, snaží se je přivolat jejich řečí. My s Lukášem se proklínáme, proč platíme za to, že tu nejspíš umřeme v náručí 180kilové gorily.

Jsem jediná s foťákem, a tak mě jeden z našich doprovodů drží za ruku a táhne mě s sebou vepředu, zatímco druhou rukou odlamuje a prosekává větve. Posadí mě pod strom a ukáže. Najednou je vidím. Všichni sesedáme v posvátné tichosti a už se díváme na gorilí rodinku. Oni se dívají na nás. Jedna dvouletá si přijde na nás sáhnout, a pak odskočí a začne se radovat. Čuchá si k nám. Dívá se mi do očí, a pak najednou odběhne, přiběhne zpátky a posadí se na konec našeho půlkruhu. Přidává se k nám, skřižuje na prsou ruce a stejně jako my chvíli pozoruje dění okolo.

Těchto horských goril je na světě jen 800 a všechny žijou ve dvou Národních parcích v Ugandě. Jeden z těch národních parků zasahuje i do Demokratické Republiky Kongo a Rwandy. Nikde jinde na světě se s nimi setkat nemůžete.

To bys ale měla mít doma kozu. Nejlépe dvě nebo tři!

Začínají nám docházet síly. Dojeli jsme k jezeru Bunyonyi a loďkou se přepravili k Paradise Eco Hub, což je roztomilý a levný hotýlek s úžasným hodnocením na jednom z ostrovů u tohoto vodního ráje v Ugandě. Dokonce i plavat se tu může. Zabookovali jsme si ho, abychom měli internet a mohli pracovat.

Data na simce už byly téměř pryč a my potřebovali vyřídit spoustu mailů. Internet samozřejmě nešel, ale možná by nám byl k ničemu. Náš organismus se rozhodl, že má všeho dost a na dvě noci a den úplně vypl. A tak jsme ty dva dny jen spali, jedli  nebo si povídali s personálem.

„A máte doma kozy?” Ptá se mě asi 18letý Uganďan a ukazuje na černou kozu.

„Jojo, máme.” Odpovím a on vypadá, že ho to překvapilo.

„A kolik jich vlastníš?” Teď teprve mi došlo, že se neptá, jestli je máme v Čechách, ale jestli je máme doma my.

„No, my je doma nemáme. Ale v Čechách je lidi mají,” vysvětluji.

„Ale to byste měli mít doma kozy. Taková koza, to je velmi dobrá věc. Měla bys mít aspoň jednu, nejlépe ale dvě nebo tři.” poučuje mě Uganďan a já si pobaveně hraju s myšlenkou koz v našem malém pražském bytě.

Dnes sedím v jednom z těch drahých turistických hotelů u Národního parku Lake Mburo, kde přes den pozorujeme zebry. Přijeli jsme sem na internet, ten samozřejmě nejde, ale zamilovali jsme se do téhle oázy klidu. A rozhodli se, že tu zůstaneme. Zítra nás čeká poslední safari, a pak už pomalu zamíříme do Čech.