Přiběhly za mnou dvě desetileté holčičky.
„Nemáš cigáro?“ Modré roztomilé oči blonďaté holčičky se rozhodně neslučují s jakýmkoliv stereotypem o sociálně vyloučených rodinách. Ta druhá – tmavovlasá s tmavou pletí – ta by nikoho nepřekvapila. Tohle ale není svět stereotypů, tohle je realita. Neplatiči nemají určenou barvu pleti, vlasů, očí. Jsou to zkrátka neplatiči.
„Nemám.“ Lžu, do těchto končin začínajících za Slávií bez krabiček cigaret nevkročí ani nekuřák. Před přáteli žertuji, že to je jako ve vězení – měna.
Holky za mou pokřikují slova, která nepotřebuji opakovat. A mohu říct, že to je asi první chvíle v mém životě, kdy se bojím desetiletých holek. Na mou obranu – vidím na opuštěném prostranství, jak na tyto dvě holčiny čeká celá parta. A křičí na mě. Slova od „P” a „K” s neoriginálními přívlastky létají vzduchem.
Míjím několik příbytků ze špinavých hadrů a staré elektroniky, dochází mi, že se budu muset otočit a projít kolem nich zpátky. Napoprvé jsem do Slatin netrefila. Místo ve Slatinách jsem v zarostlé džungli někde u kolejí. I tady čekám, že z každé houštiny na mě někdo vyskočí.
Nechci běžet, abych nevypadala, že mám strach. Jdu svižným krokem zpátky, srdce mi tluče až v konečcích prstů, které se klepou uvnitř kapes bundy.
Obejdu děti obloukem a zamířím na cestu, která už vede do první bývalé chudinské kolonie Pod Bohdalcem, dnes slouží především zahrádkářům.
„Z těch dětí jde strach.” Promluvím na prvního člověka, kterého uvidím.
„To nejsou děti, to jsou parchanti. Minulý týden tady zmlátili jednoho dědu.” Zřejmě si tady opravdu nehrají na knoflíkovou válku, pomyslím si.
„Vy jste ze Slatin?” Povídám si s tmavovlasým mužem s ulomeným předním zubem, drží v ruce igelitku a je oblečen v khaki vojenské bundě. Vysvětluji mu, že hledám pamětníky ve Slatinách. Nouzové kolonie Pod Bohdalcem a Na Slatinách jsou pražskou raritou. Nachází se jen pár kroků od pražského Edenu a sotva do nich vkročíte, máte pocit, že jste se ocitli mimo město a především v jiném čase.
Kolonie vznikly ve 20. letech 20. století, kdy se z Prahy stalo opravdové velkoměsto a začínalo se masivně stavět. Do města proto proudili lidé hledající práci, a právě v těchto místech obec pronajala pozemky za pár korun a začaly zde vyrůstat domky slepené z toho, co lidé našli. Dnes větší části kolonie Pod Bohdalcem dominují zahrádkáři, ale zbytek spolu s téměř celými Slatinami obývá okrajová část společnosti. Od starousedlíků, kterých ubývá, přes bezdomovce, ilegální imigranty, feťáky až po světský.
„No, já pamětník asi ještě nejsem, ale moje rodina žila ve Slatinách, já jsem tam vyrostl.” Zve mě k sobě, ať se podívám do dvojdomku, kde kdysi žili dvě rodiny. Každá měla jednu světnici.
Prohlížím si člověka, který se mi představil jako Láďa M., a ptám se sama sebe, jestli takhle vypadá vrah a násilník. Říkám si: Jo, vypadá.
„Nebojte, já vám nic neudělám. Ukážu vám fotky.” Láďa M. si všimne, že váhám. Ale říkám si, vypadá jako vrah a násilník, ale většina vrahů a násilníků jako vrazi a násilníci nevypadají.
„A můžu si vás vyfotit nejdřív před domem?”
„Nešlo by to potom?”
„Pak už bude tma,” vysvětluji. Láďa přikývne, a pak už mi nalévá tříkačkovou náhražku coca-coly.
„Promiňte, já zamknu, oni tady kradou.” A znova mě ujišťuje, že nemusím mít strach, jen nechce, aby mu na pozemek někdo chodil. Zní to jako pohádka O kůzlátkách.
Paradoxně mám menší strach než venku mezi desetiletými dětmi. Venku se stmívá, sedíme u stolu, piju levnou kolu a Láďa už mi stačil odvyprávět celý svůj život a teď mi ukazuje staré fotky.
Svítíme si baterkou, protože tady nemá elektřinu ani vodu. Elektřina tu nebyla nikdy a vodovodní trubky před lety popraskaly.
„On tady bydlel táta, já to po něm zdědil a teď to rekonstruuji. Ale mě to nevadí, že tu není elektrika. Nemám televizi. Svítím si baterkou. Elektřinu nepotřebuji. Mám to tu rád, protože se tu jakoby zastavil čas.” Vysvětluje mi.
„A co tady děláte? Čtete si?”
„Taky, časopisy. Ale nejraději si v létě udělám oheň a koukám se do ohně. To je lepší než televize” A to už stojí u skříně, vyndavá časopisy a dává mi je, ať si domu vezmu 100+1, když mu říkám, že také ráda čtu.
„Já už mám všechny přečtený,” vysvětluje a vnutí mi alespoň jedno několik let staré číslo.
Nabízí mi ještě kolu, ale mě už se chce na záchod, za oknem se stmívá a já nechci jít po tmě odsud ani lézt ve tmě na suché záchody.
„Ale do Slatin sama nechoďte. Zavolejte mi, domluvíme se, já vás provedu. Se mnou budete v bezpečí.” Loučíme se.
– – –
Stále se neodvažuji do Slatin. Bloudím po zahrádkářských koloniích Pod Bohdalcem a obdivuji nejroztodivnější místní stavby. Zatímco historicky nejzajímavější jsou vagony přestavěné na příbytek, mě nejvíce baví dům, kde mají na zahradě domeček pro děti na stromě, vyrobený ze všeho, co se našlo.
– – –
„Tohle, že je Praha?” Směje se na mě František H. který v kolonii bydlí celý život. Od jara do
zimy pracuje na zahrádce a užívá si klidu, který dopřává tato část Prahy.
František je pro mě takový místní Don Juan. Začne hovor o svatbě, ale jelikož neumím uvařit svíčkovou, jsme mimo hru.
František se stává mou oporou v zahrádkářské kolonii. Seznamuje mě s lidmi, kterým patří můj oblíbený domeček na kuří nožce. A hned mě zvou na řízek. S díky odmítám a uvědomuji si, že jsem se ocitla na místě v Praze, kde se dá ještě mluvit o nějakém komunitním životě. Všichni se tu znají. Je tohle opravdu Praha?
„Nechcete s námi na houby? Jedeme zítra!”
– – –
Je na čase, abych se posunula dál. Abych se podívala do Slatin. Pomáhá mi Petr Ryska z Prahy Neznámé. Procházím s celou jeho skupinou Slatiny, zapamatovávám si místa, kam potřebuji zajít.
– – –
Už jsem ve Slatinách jako doma. Znám každou uličku, vím, kde se moc nezdržovat, poznám, kde zrovna vyhořel dům, to se tu zkrátka na denním pořádku stává.Dům, který jsem viděla před týdnem, už tu dnes není. Shořel.
Dnes beru Lukáše, navštěvujeme pamětnici. Myslím, že mě už nemůže nic překvapit, na Lukášovi vidím, že mu není moc prostředí plné špíny, rozpadlin, ohořelých domů a podivínů příjemné, ale už mě zná. Já jsem v ráji.
Když opouštíme pamětnici Annu Ch., prší. Rozhoduji, že si to tedy zkrátíme bahnitou cestou, kterou nám Anna ukázala. A tehdy jsem to uviděla. Ohromné bílé mračno kouře se vznáší nad maringotkou. Nic zvláštního, je známé, že ve Slatinách se večer nedá dýchat. Je to takový místní koníček pálit domy a vše kolem. Dobře, většina kouře pochází z toho, jak lidé večer topí. Hezky neekologicky.
Doteď jsem ale pověstná mračna smogu nezažila. Vždy jsem se snažila po čtvrté hodině odpoledne už odsud odcházet. Lidé mě varovali. Ale teď vím jedno. Musím jít blíž, za kouřem z maringotky. Opar, studené prostředí a mráz, který mění krev v led červené hmoty.
„Nebylo by lepší jít jinudy?” Řekne Lukáš, ale už jen z principu. Zná mě dostatečně dobře, aby věděl, že přesně tudy jdeme.
„Vezmeme to kolem plotu, alespoň budeme rychleji u autobusu.”
Sedm vlčáků na nás skáče a ukazuje zuby. Pět malých a dva velcí, kteří skáčou tak vysoko, že máme chvíli pocit, že přeskočí přes plot, který se rozhodně nezdá velkou překážkou. Utíkáme. Žena a muž křičí před maringotkou. Na psy. Na nás, co tam děláme.
„Buďte zticha”
„Co tady chcete! Buďte zticha. No tak!” Psi štěkají a my utíkáme podél plotu, který se zdá nekonečný. Vylézá i chlap a křičí taky.
„Utíkej.”
„To je boží.” Zpomaluji a zírám na pozemek za plotem. Maringotka, ze které jde obrovské mračno bílého kouře, stojí vedle zbytků domu, který před nedávnem vyhořel. Na jedné straně je skládka, na druhé hromada dřeva. A řev psů. Štěkot a zuby vlčáků.
„Tam se musím vrátit.”
– – –
„Půjdu sama. Musím. Kdyžtak ti zavolám.” Týden jsem se na tuhle akci psychicky připravovala. Věděla jsem, že tam musím jít, věděla jsem, že to rozhodně nepůsobí bezpečně. Nejspíš ani nebude.
„Máš pepřák?”
„Jo,mám.”
„Hned mi napíšeš, že jsi ok.”
„Jasně. Ale počkej alespoň deset minut.”
„Jen poběžíš tam, a pak hned zpátky, ne?”
„Tryskem tam, a pak zpátky.” Přikývnu. A utíkám od benzínové pumpy do Slatin, abych měla co nejvíce času.
Když dojdu k uličce, která vede k vlčákům, vidím, jak tam stojí policejní auto. Je blátivý mrazivý den, naštěstí ne tolik, že nemůžu fotit. Asi něco provedli. Představím si ty nejhorší věci, co mohl udělat bezdomovci. Jsou to pravděpodobně feťáci. Těch je tady hodně.
„Pozor, jsou tam vlčáci. Je jich tam asi deset,” zveličuji a snažím se tak zjistit, jestli jdou stejným směrem. Policajt jen přikývne a podívá se na foťák.
„Já tu fotím do školy projekt.” A začnu překotně vysvětlovat, proč tu jsem a bojím se, že mi řekne, ať jdu pryč. Policajta ale nezajímá účel mé návštěvy Slatin, ale objektiv. Nechávám ho, ať se podívá, a pak už ho následuji klidná uličkou až ke psům.
Vyštěkávají si hlas, cení zuby, budí hrůzu. Já jsem v klidu. Stojím uprostřed plotu a fotím. Slyším, jak na mě pokřikuje ženská a nenechávám se rozhodit ani když pes cupuje plot a vypadá to, že se přes něj vážně dostane. Srdce mi tluče, cítím ho v prstech, žaludku, hlavě. Ten tlukot blokuje řev přibližující ženské. Jediné důležité je, že ruce fotí. Mám fotku, co jsem chtěla.
„Co tu děláte? Co si to dovolujete? Máte povolení fotit?”
„Mám.” Nepřijde mi, že lžu. Rozhodně ale nemluvím ani pravdu. Nic jiného však v tuto chvíli říct nemůžete.
„Jestli chcete, tak vám ho donesu.” Přidávám další lež a doufám, že papír ze školy bude stačit. Je vidět, že jsem ženu zarazila. Chvílemi okřikuje psy a já se přibližuji a dávám se s ní do konverzace. Teď vidím, že se nemám čeho bát. Je to žena menší postavy, hnědé do zrzava kudrnaté vlasy, oči, které zažily víc, než by člověk v jejím věku měl, prozrazují, že nejde o feťačku ani alkoholičku.
„My známe takový jako vy. Chodí sem natáčet, a pak nás zařazují mezi feťáky, kteří to tu ničí a podpalují, víte?” Spustí na mě útočně.
„To mě mrzí. Já vím, že to tady hlídáte.” Ženě při těchto slovech zajiskří v očích a vidím, jak se pomalu uvolňuje. I ze mě spadá napětí.
„My to tady opravujeme. Vidíte to dřevo? Nedávno to tady podpálili feťáci.” Přikyvuji, a to už jsou u mě malá vlčata, která proběhla dírou někde v plotu. Hrozivě mi okousávala ruce a vrtěla si přitom ocasem. Její láskyplný pohled na ty hromady kousajících chlupů mi uštědřil další lekci z předsudků.
Co budí hrůzu může být i nejpřátelštější místo Slatin.
A tak jsem se skamarádila.
S milovnicí psů.
