Tehdy, na cestě z Pitesti do Targu Jiu, jsem si toho všimla poprvé. Projížděli jsme vesnicemi, které jsou vlastně baráčky vyrovnané podél hlavní silnice bez centra, bez náměstíčka, bez čehokoliv, čím vizuálně definujeme vesnici. Divili jsme se, že zde nejsou žádné vedlejší ulice, všichni bydleli u hlavní. Ale brzy jsme pochopili proč.
Jedna vesnice na naší navigaci střídala druhou, ale my jsme měli pocit, že jedeme táhlou obydlenou silnicí. Snad pouze dva krát jsme vyjeli a měli možnost pokračovat pár minut rychleji než 50km/h. A tehdy jsme si toho všimli poprvé.
Proč opravovat staré, když je jednodušší si postavit hned vedle nové?
Lidé seděli na lavičce před svými krásně zdobenými vraty a koukali na hlavní silnici. Co na tom, že za vraty měli neutěšený porost, ve kterém se povalovaly zrezivělé hrábě, pneumatiky, panenky bez očí či prorostlý zbytek auta. Někdy se za bránou nacházel rozpadlý neobydlený dům, a za tím rozpadlým domem byl další nové moderní obydlí. Proč by opravovali starý, když je jednodušší si postavit hned vedle nový? Hodně jsme se divili, proč ani ty nové nejsou nikdy dostavěné. A hlavně, proč je v Rumunsku tolik rozestavěných domů? Je to jednoduché, dokud dům nedostavíte, nemusíte platit daň z nemovitosti.
Ale nejvíc nás děsily a zároveň přitahovaly ty pohledy. Pohledy lidí, kteří seděli před svými domy a pozorovali nás. Máma, táta, dcera, syn, babička i děda. Synchronně se každý zrak obracel na naše projíždějící auto.
Co řeší? Kdo si dnes už sedl ven, kdo si ještě nesedl, kdo má práci hotovou a kdo nestíhá? Nebo neřeší nic a jen koukají, jestli neprojíždí nějaké divné auto, které třeba veze dva blonďáky ze střední Evropy.
Jak jsme později zjistili, sedět a koukat je zde národní zvyk. Sedí jednotlivci i celá rodina, podle toho, kolik lidí v domě žije. Bydlet ve vedlejší ulici by bylo za trest, nevěděli by, co se děje na hlavní. Žádné vedlejší ulice v těchto místech proto neexistovaly. Nemít před domem, kam si sednout, je na rumunském venkově naprosté neštěstí. Hlavní rumunské národní hobby je sezení a čumění.
Ve městech už toto hobby přebila fitness centra a kafíčkování. Ale v pohádkovém měste Sighisoara jsme přece jen viděli, jak si před dům rodinka vytáhla po páté odpoledne rybářské rozkládací židličky k hlavní silnici a koukala. Ale abyste to pocítili na vlastní nepříjemné pocity, musíte na venkov. Ve městech to byla rarita.
Další národní vesnické hobby je starat se o vrata, která jsou mnohdy opravdovým uměleckým dílem. Vídali jsme, jak ráno lidé vycházejí z domů a láskyplně o ně pečují. O to víc nás zarážela džungle, která se nachází za nimi.
Turistické centrum Trpaslíkov
Hodinu před Targu Jiu, když slunce chytalo svou nejkrásnější zlatavou barvu, jsme dojeli do vesnice. Její jméno jsem hned zapomněla, možná jsem si ho ani nevšimla, ale na značku, která hlásila “turistické centrum” nikoliv. Turistické centrum znamenalo Trpaslíkov. Jak z českých hranic, stánky s dřevenými lžícemi, kožešinami a trpaslíky všech možných póz a výrazů se táhly přes celou vesici. To vše zalité krásným zlatavým tónem pomalu klesajícího slunce, které se prodíralo nad vesnicí, jejíž okolí bylo schované pod bouřkovými mraky. Zastavili jsme a šli jsme se projít. Směšně poetické – nebe protrhané jen nad Trpaslíkovem a zbytek zahalen v černofialové bleskové temnotě. Slunce ozařovalo místo kýče jak svatyni. Byla to taková božská romantika s trpaslíky. S prvními kapkami deště jsme odjeli.
Do Targu Jiu jsme dorazili za setmění. Měli jsme od booking,com adresu, ale ta nás dovedla akorát k úřadu. Bloudili jsme ve tmě, která už dávno spadla na město.
Prozřetelně si Lukáš vytiskl adresy hotelů i z googlu, protože se od adres z booking.com lišily, jenže ani tato adresa nebyla platná. Prozřetelnost nepomohla. Vypadalo to beznadějně. Chtěli jsme volat do hotelu, aby nás nasměrovali, ale když jsme vystoupili, hned se nás ujal pokuřující Rumun. Lámanou angličtinou s cigaretou v ústech se nás zeptal, jestli potřebujeme pomoct.
„Nevíte, kde je Enigma hotel?” Rumun přikývl, zopakoval název hotelu a rukama se nám snažil vysvětlit, kudy máme jet. Na závěr prohlásil. “See, hotel Enigma.” A ukazoval, že tam bude velký nápis.
Na poprvé jsme podle jeho rad zabloudili, ale po zpětné analýze toho, co nám asi chtěl říct, jsme opravdu dojeli k Enigma hotelu. Vlastně už jsme kolem něj několikrát projeli a divili jsme se, že jsme ho předtím neviděli. Byla to jediná moderní budova v okolí a ještě perfektně osvětlená.
Chystáte se do Rumunska? Zkuste stejného průvodce, jakého jsme používali my
