Aljaška cestopis: To nejlepší z amerického severu

Před námi se začaly otevírat pohlednicové hory, tyrkysová jezera a namodralé ledovce, přijížděli jsme na Kenai Peninsula, do části Aljašky, kterou všichni známe ze slavných kýčovitých fotografií. Ta část země, která v našich představách reprezentuje Aljašku jako celek.

Než jsme oficiálně vstoupili na Kenai Peninsula, zajeli jsme do prvního přístavního městečka Whittier na Prince William Sound. První slova, která jsme se dočetly o tomto místě s 200 obyvateli byla: „Whittier je divný, je to místo, které na světě nemá obdoby.” Abyste se tam dostali, musíte zaplatít cca 300 Kč za průjezd železničním tunelem, a pokud máte smůlu, můžete čekat i půl hodiny, protože je pouze jednoproudový.

Divné přístavní městečko Whittier

Zas tak “divný” nám nepřišel. Vyběhli jsme si na krátkou tříhodinovou túru k ledovci a prošli si miniaturní komunitu s roztomilým přístavem s nezvykle modrou vodou, kde toho vlastně dohromady moc není a pádili jsme zase zpět.

Tohle že je hlavní ulice?

Zakotvili jsme v kempu těsně před Hope, kam jsme se chystali ráno prozkoumávat „ typickou rurální Aljašku protkanou historií”. To sliboval náš papírový kamarád, který nás touhle severní krajinou provázel. Moc jsme toho v Hope historického neobjevili a začali jsme silně pochybovat nad kvalitou informací, kterou nám kniha od Lonely Planet sdělovala. Tak začal jeden z méně úspěšných dnů na Aljašce.

Kajak vám na Aljašce na moře prostě nepůjčí a basta

Zamířili jsme do Seward, kde jsme chtěli jít na kayaky na fjordy a ledovce. Jedná se o nejvíce promované zážitky tady na Aljašce a jinak než s túrou se tam nedostanete. Pokud nejste experti na kayakování, tak vám nikdo kayak na fjordy nepůjčí. A my v tom předtím seděli jednou nebo dva krát. Ale zaplatíte za to 10 tisíc na osobu. Byli jsme už připraveni, že budeme po zbytek cestování jíst kořínky, protože se sem neplánujeme v brzké budoucnosti vracet a tohle by nás mrzelo.

Kayakování změnilo zcela naše plány, k naší smůlu, nejbližší volná místa byla až o několik dní později. V sobotu. A tak jsme museli opět změnit naše plány a jet prozkoumávat zbytek Kenai Peninsula a vrátit se sem až za pár dnů.

Jak nás chtěli konvertovat mormoni

„Slyšeli jste o mormonech?” To už jsme po vyčerpávající cestě seděli ve veřejném parku v City of Kenai a pekli si čerstvě vyloveného lososa. Na dvacet minut se k nám přidali dva milí mormoni a vyprávěli nám, jak je posílají jako misionáře různě po světě. Teď právě byli v Kanadě ve Whitehorse půlroku, než je přesunuli sem na Aljašku.

„Znáte bibli? No tak ta je nemoderní. My máme taky bibli, a protože jste tak milí, jednu vám dáme.” Mormon vytáhl bibli a napsal nám na sebe číslo. „Kdybyste něco potřebovali na vaší cestě, stačí zavolat, máme misionáře po celé Americe.” Loučili se s námi. Kartičku a bibli jsme si schovali. Bude se možná hodit v Utahu.

S ostatními karavany se projíždíme každý večer městy a hledáme místo na spánek

Po našem zarezervování kayaků jsme se rozhodli, že v kempech už spát nebudeme a našli jsme si místo na parkovišti u supermarketu, kde jsme spali v autě. Nebyli jsme přece jen sami, už jsme tady vypozorovali, že jen co padne osmá hodina, karavany a pojízdné domy začnou kurzovat kolem města a hledat si místečko zadarmo.

Takový pojízdný dům mimochodem není žádná sranda. Zaplatíte za něj tak 300 tisíc dolarů a ujede pouze tři kilometry na litr. A uvnitř to vypadá jako hotel. „Oproti tomu naše postel v Red Chiquitě není žádný luxus,” komentoval to Lukáš, když jsme poprvé viděli hotelové záchody v těchto velkých monstrech prohánějících americké silnice.

Homer je město umění a Plivance

Homer je městečko umění. Pokud byste chtěli, můžete procházet malé umělecké galerie lokálních umělců celý den. To byla i naše zábava. Nic moc se tu totiž jiného nedá dělat, okolí je poměrně placaté a podnebí nepřiznivé. Přesto stojí za to se sem vypravit, je zde tenounký výběžek do oceánu, kterému říkají “Plivanec” a při prvním pohledu si uvědomíte proč. Máte pocit, že silnější poryv větru či větší vlna by ho mohla smést a vůbec nejde uvěřit tomu, že se tato roztroušená tenká klikatice mohla ve vodě tak dlouho udržet.

Pokud zrovna nefouká (což se děje téměř zřídka), je příjemné se po nich procházet. Tento podivný cíp lemují barevné rybářské domečky, mísí se tu vůně ryb a soli a občas zavane sladký vítr od místní palačinkárny. Lidi se tu prochází se zmrzlinou, jako by tady nebylo asi dvanáct stupňů. Přijeli jsme do perfektního počasí, sluníčko, azur a údajně nejvyšší teploty z léta. Ale i tak, když jsme si v autě zapomněli mikinu, museli jsme rychle utíkat zpátky.

Vrátili jsme se do Seward o den dříve, abychom si mohli vylézt na Ice Harding Trail, což má být jedna z nejkrásnějších túr tady na Aljašce. Jenže azur se proměnil ve vytrvalý déšť, hory se schovaly pod mraky a náš den jsme strávili s dalšími turisty namačkaní v jedné ze tří kaváren ve městě.

Báli jsme se, že bude takto i druhý den a zkazí nám to celé kayakování. Já nemohla spát, budila mě každá kapka dopadající na naše auto a každé její rozprsknutí ve mě vyvolávalo vztek a smutek.

Zlato se tu sice netěží, ale zlatokopů je tu až moc

V sedm ráno nepršelo. Seděli jsme, připraveni na náš největší zážitek v kanceláři společnosti, která nás na výlet brala. Jeli jsme jen v pěti, takže jsme se brzy nalodili a vydali se na oceán. Loďka nadskakovala na oceánu, jak narážela do vln a brzy jsme spatřili první velryby. Pozorovali jsme tahla ohromná stvoření, jak se elegantně vynořují a vyfukují vodu. Skoro jako kdyby věděly, že jsou pozorovány pluly kolem lodě a my jsme strnutí pozorovali tohle velrybí představení.

Pádlovat mezi mezi malými kusy ledu, pozorovat lachtany a mořské hvězdice byl zážitek, i když jsme měli zataženo a nad horami se pohupovali mráčky. Kolem nikdo. Často si myslíme, že Amerika nemá historii, protože zapomínáme na původní obyvatele. A to proto, že po sobě nezanechali v přírodě stopy. Zůstala po nich nedotčená. Ale už před tisíci lety ji z kánoe viděli tak, jako jsme ji v ten studený den viděli my. Tohle uvědomění ve mě vyvolalo pocity úplně posvátného okamžiku, houpající s dalšími pěti lidmi na kayaku a tiše pozorujíc taje mocnost přírody.

Nejkrásnější hike v našem životě

Ze Seward jsme ani poté neodjeli. Doufali jsme, že druhý den se vyjastní a my budeme moct dokončit Kenai Peninsulu ještě jedním zážitkem. Magnificentním pohledem na Exit Glacier, jediný ledovec přístupný z pevniny.

„Já se na tohe vykašlu. Jedeme pryč.” Ráno jsem otevřela oči a venku temné mraky zakrývající téměř všechny hory kolem, voda v přístavu se změnila z tyrkysové na šedou, jak odrážela oblohu a do ni navíc začínalo zase pršet.

Už jsme chtěli tedy odjet, naštváni, že jsme ztratili kus dne cesty, ale pak jsme se rozhodli, že je to stejně cestou a třeba bude o 20 minut dál u ledovce lepší počasí.

Na parkovišti to slibně nevypadalo. „Ale támhle se to protrhává.” Ukázala jsem nad ledovec. Všude byly temné mraky, jen nad naším cílem byl kousíček modré oblohy a sluneční paprsky tancovaly na ledu Exit Glacieru.

A tak jsme vyrazili. Vzali jsme to vražedným tempem. Celkově ta túra měla být na 6-8 hodin. My ji šli 4 hodiny. Když jsme byli ve čtvrtině cesty nahoru, obloha se už vyjastňovala. Za chvíli na obloze nebyl jediný mrak a my jsme si užívali modré nebe, které kontrastovali s bílým ledovce a fialovými květinami, které byly rozseté všude kolem. Za rok, který jsme strávili v Severní Americe, jsme toho viděli hodně, ale zatím nic tak krásného jako při tomhle výšlapu. Když dojdete nahoru, údajně se vám naskytne obrázek, jak vypadala doba ledová. Drsná a úchvatná. Znova jsme si potvrdili, že nejlepší věci jsou zadarmo.

Co se nevešlo, hike, který jsme dali po ceště z Homer do Seward

Chystáte se na Aljašku? Zkuste našeho oblíbeného průvodce