Prodavač paprik na mě mává.
„Co děláš?”
„Pán se chce vyfotit s paprikou.” Čtyřicetiletý prodavač červených paprik pózuje, ukazuje svou vzorně vypěstovanou zeleninu a usmívá se na nás. Procházíme trhem s ovocem a zeleninou ve špinavém městě jménem Targu Jiu, které svou slávu zažilo buďto kdysi dávno nebo vůbec.
Město připomíná spíš Čínu než Evropu. Komunistické paneláky, špína na ulici s vybitými okny a nevzhlednými výlohami obchodů vizáží z padesátých let. Jen jedna moderně vyhlížející kavárna nám naznačuje, že jsme stále v 21. století. V Targu Jiu působí dost futuristicky. Co z toho. Lidé jsou ale milí, smějí se a pozorně si nás prohlíží. Jakoby v životě neviděli blonďáky.
„Moje dcera studovala v Praze!” Prohlásí nadšeně paní středního věku, kterou jsme požádali o pomoc s nalezením cesty k nekonečnému sloupu (Coloana Fara Sfarsit). Bylo to na dlouhou dobu naposledy, co jsme si v Rumunsku popovídali anglicky. Lámanou angličtinou nám vysvětlila, kudy máme jít k jediné místní atrakci, která stojí za vidění a my jsme ještě více jak půl hodinu bloudili. Asi jsme si přece jen nerozuměli.
Místo s nevyužitým turistickým potenciálem
Podél Dunaje jsme se vydali do Banátu. Tato impozantní mohutná řeka protékající mezi horami v některých částech působí jako nevyužité místo s vysokým turistickým potenciálem. Desítky let stará komunistická střediska a lázně zde nejsou tak častá jako v jiných částech Dunaje. Většina pobřeží se tak ocitá v oáze bez lidí.
Jediné, co idylickou projížďku rusí, jsou odpadky poházené téměř všude a lehce nás znervóznily obrovské balvany ležící na silnici, které téměř znemožňovali průjezd. Poté, kdykoliv jsme potkali značku “pozor, padající kameny”, trošku v nás hrklo. (VIDEO)
Češi se k sobě v zahraničí chovají líp
„Nechcete svézt?”
„To asi neodmítneme.” Odpovídá nám čtyřicetiletý pár, který vyrazil do Banátu na pěší turistiku. Dnes ušli už 30 km. Poprvé v životě bereme neznámé lidi autem. Pokud potkáte Čechy v zahraničí, máte k nim tak nějak blíž. A tak je popovezeme do Svaté Heleny a dáme si s nimi pivo v místní hospodě. Dnes je tu zase asi 35 stupňů.
Cinkání oveček, výhled na klidnou hladinu řeky Dunaje a větrné elektrárny. To je Svatá Helena.
„Dobrý den,” zdraví nás český pasáček ovcí. Zubíme se na něj, jak nás čelist nechá. Svatá Helena je krásně upravená česká vesnice v Banátu. V kontrastu oproti vedlejší rumunské vesničce je to oáza klidu a čistoty. Domy jsou vyzdobené barevnými kachličkami, dvorky uklizené a lidé mají kulaté slovánské tváře. A hlavně, co zaujalo nejvíc Lukáše: I hasiči mají nápis “hasiči”.
Rozhodně to tady ale nevypadá, že by se tu někdo měl špatně nebo potřeboval pomoct, jak líčí v některých českých cestopisech. Spíše naopak.
Skamarádili jsme se s místním psem, dostatečně nasáli výhled na větrné elektrárny a vydali se na cestu do další české vesnice – do Greníku.
20km cesta hrůzy
Trošku jsme nechápali, proč 20 km má trvat hodinu.
„Navigace asi zas netuší.” Vzájemně jsme se ujišťovali, ale brzy jsme začali litovat, že jsme déle nezůstali ve Svaté Heleně a nejeli rovnou do Oravity.
Ovečky už přestaly cinkat, kolem nás zůstalo pole, na kterém se sem tam objevili vyhublí koně. Slunce se pomalu sklánělo za vybydlenými budovami, ze kterých zbyly jen hrůzu nesoucí panely. A mezi těmi panely jsme viděli rozebraná auta, oblečení a odpadky. Došlo nám, že tady romantičtí kočovní Romové rozhodně nežijí. Tady žijí Romové, kteří se na nás zubit nebudou.
Vjeli jsme do rumunské vesnice, jako kdybychom se probudili ze snu do noční můry. Nikdo by nevěřil, že o pár kilometrů dál se nachází upravené české vesničky a idylická krajina. Táhli jsme se po nezpevněné asfaltce plné děr a nástrah rychlostí asi 10km/h. Lidé seděli na schodech před domem a pozorovali nás.
„Tak dokud nemaj pušku, tak je to v pohodě ne? A hlavně, už tudy přece nepojedeme.” Uklidňovala jsem sebe i Lukáše, když jsme viděli jejich nepříliš přívětivé pohledy odpovídající na cvakání mého fotoaparátu.
Doufali jsme, že za vesnicí se asfaltka zlepší. Nejenže se nezlepšila, naše auto pohltily lesy.
„Tak tady kdyby nás přepadli, ani neujedem.” Celkem realistická představa lapků vyskakujících s klacky a kameny z lesa nás docela vyděsila.
Světlo se vytrácelo a my jeli krokem obklopeni hlubokou krajinou. Ve tmě se před námi otevřel les, z kterého koukaly obrysy patrových panelových budov bývalých dolů. Temnými průhledy dovnitř jsme neviděli nic, avšak tušili jsme, že tam někdo bydlí stejně jako mezi panely před vesnicí.
„CO TO BYLO?” Něco zapraskalo. Přilepila jsem obličej na sklo a snažila jsem se vypozorovat pohyb v lese.
„To byl jen kámen?” Odpověděl Lukáš ne moc přesvědčivě.
„Jedeme pryč?
„Jedeme. Tady bychom brzo to auto rozbili.”
„Tak to pojedeme tou vesnicí znovu…” Kňourám. Nemám z toho dobrý pocit. Zároveň mě těší, že si budu moct vyfotit panely na začátku, které jsem překvapením zapomněla poprvé fotit.
„Už si je nefoť.”
„Dokud nemaj pušku, tak je to v pohodě, ne.” Snažím se opět žertovat, ale do smíchu nám není.
„Zastav.” Poručím, když projíždíme kolem prvních panelů, kde bydlí rodiny Romů.
„Ale jen na chvíli. Foť rychle.” Motor necháváme puštěný. Rozhlížíme se kolem. Opuštěná pole, už jen sláma by se mohla po cestě kutálet.
„Dobrý, mám.”
Chceme odjet. Ale vyřítí se auto a vjede nám přímo do cesty. Automaticky mi spadnou víčka, jak si myslím, že do nás napálí. Na poslední chvíli to Rom za volantem strhl.
„Co to bylo!?”
„Nevím, jeď pryč!” Ale oba jsme moc dobře věděli, co nám tím chtěl říct.
Celou cestu do Oravity mě drtí moje paranoia. Nemůžu si užívat ponurou krajinu jak přes kopírák z maďarského westernu Mirage. Stále se otáčím a hledám auto, které by nás pronásledovalo a drtím pohledem počet kilometrů do cíle na navigaci.
Když se před námi otevře město Oravita, které je neutěšené jako krajina kolem, nemohu si oddychnout. Lidí tu je jen pomálu a rozhodně jsme nevjeli do turistické destinace číslo jedna. Odpadky. Oprýskané zdi. A tma.
