Už třetí den nám prší. Jedeme po údajně jedné z nejkrásnějších dálnic světa, která vede na Aljašku, ale kromě rozbité silnice a medvědů podél, jsme žádné překrásné výhledy neměli. Tři tisíce kilometrů z Calgary a 30 hodin jízdy, z toho 25 v dešti. Co vám průvodci a cestovky neřeknou, že ty kýčovité fotky, které prezentují, nejsou realitou každého dne.
Po dvou týdnech kempování na Havaji jsme se vydali v autě, do kterého jsme si zabudovali postel, na Aljašku. Cestování po Kanadě a USA nám zabere necelé tři měsíce. Spát budeme po kempech, ale také na parkovištích supermarketů, nebo někde zašití mimo hlavní cesty. Polezeme po horách, občas se oblečeme a umyjeme a vyrazíme do města, jindy se nebudeme mýt možná několik dní, protože zkrátka nebude kde, nebo nebudou peníze na kemp. Naše výdaje pečlivě zaznamenáme do tabulky a můžete se na ně kdykoliv podívat. Na naši cestu jsme si vydělávali posledních 5 měsíců v Kanadě, kde jsme s malou přestávkou o Vánocích strávili necelý rok.
Co jsme mohli, to jsme zapomněli, v horách odříznutí od jídla
Naše cesta začala ve čtvrtek 29. června v kanadském městě Calgary, odkud jsme vyrazili na Lake O’hara, údajně nejkrásnější jezero ve Skalistých horách. Jenže, co jsme mohli, to jsme zapomněli. Několikrát jsme se museli vrátit, a tak jsme jeli pozdě. Na Lake O’hara se nedostanete jen tak, musíte si rezervovat autobus tři měsíce dopředu a pouze přes léto. Čekali jsme tak rok a místo dvou nocí v kempu u jezera jsme zvládli rezervovat stejně jen jednu.
Odjezd byl v 10:30 a sraz v 10:10. My jsme přijeli v 10:15. Lukáš si málem zapomněl vzít boty do hor, já sbalila to, co jsme nepotřebovali a nesbalila to, co jsme potřebovali. A tak se stalo, že jsme skončili nahoře v kempu téměř bez jídla. Opět. Lidé tam měli celé tašky jídla a my jsme měli několik tyčinek, dva banány, dvě polévky v konzervě a nějaké kešu. Na dva dny, které jsme měli strávit lezením po horách. Jediné štěstí, které jsme si tehdy ani neuvědomovali, bylo počasí. To nám v Kanadě ještě přálo.
Víte, že vás pronásledoval grizzly?
Není divu, že druhý den, kdy jsme se vydali na náročnější šestihodinovou túru, jsme hlavoví neviděli téměř na cestu před sebou. Strmý výšlap, kdy jsme překonávali na vzdálenosti 1,5 km přes 500m převýšení, mi dával zabrat tak, že jsem musela zastavovat každých pět minut. Do toho mi v žaludku hrálo na nervy kručení břicha, které jsem neměla čím zahnat, jen malou hrstkou kešu oříšků. Když jsme se dostali na vrchol, připojila se k nám skupina Kanaďanů a ukazovali nám medvěda, který se procházel dole v údolí. Nechali jsme je předejít, protože jsme museli obcházet horu po uzoučké cestičce. A najednou vidím, že se zastavili a koukají na nás. Říkám si, že se bojí asi medvěda a chtějí jít ve větší skupince.
„Víte, že vás pronásledoval grizzly? Byl asi 100 metrů za vámi!” Křičí na nás, když je docházíme. A společně se snažíme vymyslet, jak varovat lidi na vrcholku, kam medvěd zamířil. Zkoušíme na ně mávat, ale není šance, že by nás viděli, natož aby pochopili, co jim chceme říct. V dálce pak slyšíme píšťalku a je nám jasné, že už o medvědovi vědí. Po chvíli se ujistíme, že jsou v pořádku a už utíkáme dolů, abychom stihli první autobus k našemu autu.
Nejdřív přišly kroupy jak z kulometu
Jedeme naší milovanou trasou. Trasou, kterou máme vyrytou v srdci a kterou jsme minulé léto projeli tolikrát, že dokážeme pojmenovat vrcholky hor a jezera, jak se postupně vynořují před námi. Cesta z Lake Louise do Jasperu je jedna z nejnádhernějších dálnic na celém světě. A opravdu jsme zatím nic lepšího neviděli.
V Jasperu slavíme “Canada day”. Kanada oslavila 1. července 150 let, při této příležitosti servírují palačinky, a neomezené množství kávy a džusu v místním parku za vstupní poplatek dva dolary. Dva dolary, to je jak deset korun pro Kanaďany.
Cestou z hor, která nás má napojit na dálnici na Aljašku, pak vylézáme na poslední kopec a s loučením se s kanadskými horami přichází i peklo jménem počasí.
Náš první den nás zasáhnou jak z kulometu obří kroupy, my se před nimi marně obracíme a snažíme se jim ujet, ale dohánějí nás. Po chvílí zastavíme u kempu a snažíme se schovat, ale marně. Tak se jen modlíme, ať už to odejde. A po dlouhých dvaceti minutách tahle válka s počasím zvolní a jedeme dál za doprovodu temného deště.
Druhý den míjíme ceduli, že vjíždíme na slavnou a nádhernou dálnici na Aljašku, my zatím vidíme jen déšť. Devět set kilometrů deště.
Nejsme na cestě ani týden a už nám chtějí zmrazit účet
Probudili jsme se do deště na parkovišti Walmartu ve městě Whitehorse, v provincii Yukon, to ještě netušíce, že tenhle den dobrý nebude. Chtěli jsme ujet alespoň 700 km, ale brzy jsme začali tušit, že se nic takového nepovede.
Došli jsme si pro ranní kávu a nemajíce žádné ponětí, že brzy budeme křičet z okna nadávky, jsme vyrazili do banky. Náš roční bezpoplatkový účet u CIBC končil a potřebovali jsme přejít na Smart účet, abychom neplatili poplatky za každý výběr. Usměvavá bankéřka nás přivítala, že to bude na 10 minut a samozřejmě to půjde. Strávili jsme tam dvě a půl hodiny a odcházeli s tím, že nám nejspíš zmrazí účet, protože už nemáme pracovní víza, ale pouze cestovní. A co jsme ještě řešili, že nám účet nepovolil vybrat více jak 800 kanadských dolarů.
Momentálně frčíme tedy na Aljašku, s cca 1500 dolary v hotovosti a víc nemáme, pokud nám zmrazí účet, může se stát, že budeme nahraní. Odjížděli jsme z Whitehorse s náladou pod psa a řvali z okna na dálnici: „A KOMU TÍM PROSPĚJETE!!!!” Když jsme si zanadávali i ostřejšími nadávkami, (omlouváme se případným Čechům, kteří nás mohli slyšet), trochu se nám ulevilo.
A tak už třetí den jedeme na Aljašku a stále nám prší. Víme, že v okolí jsou nejspíš hory, ale my nic nevidíme. Občas se zadaří, občas ne. To je realita cestování.
