Na světě je tisíce krásných koutů, kde čarodějka země nebo lidská ruka vyčarovala místa, kam jezdí turisti z celého světa, aby si na Facebook mohli dát selfie právě s tím obrázkem, který už viděli tisíckrát na kýčovitých hrníčcích nebo v kalendářích.
Ale nebyly to ty hrníčky a kalendáře, co mě táhly počtvrté do Kanady. Krásně je i v Adršpachu, možná naše hory nemají tři tisíce metrů, ale zato máme hory, které z letadla vypadají jako tisíce prstů tančících polku.
Jet do Kanady je vracet se do země, kde lidi ví, jak žít. Podle OECD patří k jedním z nejspokojenějších národů na světě. A já jsem se tam už tři krát pokoušela přijít na to proč, jak je to možné, když se populace skládá především jen z migrantů. Jak můžou být všichni stejně “tak šíleně přátelští”?
„A niekedy mi to lezie na nervy, ako sú stále taký milí. Ja idem do práce, chcem si poriadne zanadávať a oni sú tak spokojní. Čo je s vami zle, ľudí! “ Popisuje Slovák pracující v Calgary.
Když jsem přesvědčila Lukáše, že se stěhujeme na pár měsíců do Kanady, měla jsem trochu strach, že jsem si tu jejich přátelskost přece jen vymyslela, že když tam budeme bydlet, zjistíme, že nejsou takoví. Zvlášť, když jsme přistáli v Montrealu, v provincii Quebec, kde jsou Kanaďani nejméně milí z celé Kanady, (ale stále milejší než lidé ve většině evropských zemí).
Nikdy jsem si nemyslela, že se znovu vrátím do Montrealu už po třech letech, a tentokrát, že vylezu z letiště s papírem javorových listů a razítkem, že mohu rok v zemi, kde lidé ještě rádi žijí, pracovat. Na Facebooku jsme dokumentovali celých téměř 5 měsíců v Kanadě.
Co dělá Kanaďany nejmilejším národem světa, zjistil Lukáš první den v Montrealu. Chtěli jsme si koupit něco k jídlu a nedokázali jsme najít supermarket, nakonec jsme se dostali do obchodu s indickými potravinami.
„Můžu vám pomoct?” Ujímá se zákazník, který čte naše pohledy znavené celodenním cestováním. Chodí sem evidentě často, snaží se nám poradit, co si máme koupit.
„Tady je supermarket kousek, počkejte, já vám zjistím adresu,” volá do hotelu, kde pracuje, a pak nám na telefonu ukazuje, jak se k němu dostat.
Naše prodavačka v Canmore toho ví o nás víc než sousedi v Praze
„Počkejte, než odejdete, tohle musíte ochutnat.” Volá na nás, když říkáme, že ale teď nemáme hlad a nekupujeme si, co nám radí. Nakonec odcházíme s několika indickými pochoutkami, které nám kupuje on “protože je zkrátka musíme ochutnat”. A mně se ulevilo. Tady se lidi nezměnili.
„Já nevím, co s nimi je – s těmi lidmi. V sobotu jsou všichni nějací naštvaní. Já měla dneska jednoho psychopata, co vypadal jako že chce někoho zabít. Chápete to?” V Calgary nám vypráví energicky prodavačka v supermarketu, nechápe, že někdo může být naštvaný. Směje se a my na ni jen hloupě koukáme, že toho dokáže tolik ze sebe vysypat, zatímco nám dává nákup do tašek. Pak nám podá tašky s nákupem a popřeje hezký den.
V Canmore už pak máme tu svojí prodavačku, která má dvě práce, usmívá se na nás vždycky tím unaveným úsměvem a vypráví nám, že za dvě hodiny jde na další směnu. A my jí taky vyprávíme. Naše prodavačka toh o nás ví víc než sousedi v Praze. A my zas víme, která prodavačka se letí provdat zpátky domu na Samou, nebo jestli má doma kočku nebo psa. Když jsme odjížděli, viděli jsme poprvé tu naši plnou energie. “Už mám jen jednu práci! Brzo končím i tady.”
Je to vzduchem
“Jak se máte, odkud jste, jak se vám tady líbí? Chcete poradit? Ne, nemáme volno, tak já vám zkusím zavolat vedle do hotelu, jestli nemají volno tam, chcete?” Asi je to vzduchem. Už jsem to chytla taky. Ti, co to tady dýchají celý život to maj jako drogu. Pracujete v hotelu, ale pro lidi, co volají, hledáte místa i v jiných.
Když se přesouváme do Lake Louise dělat průvodce, dokážeme už během 30 vteřin vyzpovídat člověka, pokud umí anglicky, a jako bonus mu vysvětlit, co tady děláme my.
A moje oblíbená často opakované replika, když Američani na mě překvapeně vyštěkli: „Kanaďani jsou taaaaaaaaak strašně milí. “ A já na ně vždy vyvalila oči a říkám “Já víííím, že.”
Už chápu, proč ten vzduch z Banffu jedna firma exportuje ve flaškách do světa, možná bychom si ho měli koupit taky. Možná bychom měli o ten úsměv víc do života. Možná bychom se začali starat víc o své okolí. No, a možná taky bychom vyhodili spoustu peněz a nestalo by se vůbec nic.
Sedím doma a piju kávu z hrníčku, na kterém mám napsáno: ‚Mountains are calling and I must go.” O těch horách, o těch vrcholcích, jejichž tvary po 5 měsících vidím, když zavřu oči. O těch zas příště.
/Vyprávění z Working Holiday v Kanadě/
