Zákeřně nádherná Madeira: 7 dní na ostrově květin

Než začnu vyprávět, pár fakt a tipů na cestu po Madeiře

  1. Noste do hor dost pití a jídla, nespoléhejte se, že v blízkosti bude občerstvení
  2. Atrakce jsou zdarma téměř všechny
  3. Údajně může kdykoliv pršet, zabalte si pláštěnku
  4. Pokud jste vegetarián, hodně těžko si vyberete
  5. Pokud se chcete válet u moře, není to vhodná destinace
  6. Pokud se bojíte úzkých silnic a strmých kopců a křižovatek ve strmých kopcích, nic jiného na Madeiře není
  7. Nezapomeňte opalovací krém s vysokým faktorem
  8. Nespoléhejte na navigaci, průvodce: Jak mi řekli v hotelu na konci našeho pobitu “Jéé navigace, tu na Madeiře nepoužívejte. My jedeme jiný styl” Navigace na Madeiře rádi dělaj zajížďky

Pokud neradi čtete, prohlížejte jen obrázky, mě tím neurazíte :-)))

Madeira den 1. Zima

Vlastně je dost zvláštní důvod, proč jsme na Madeiře nebyli doteď. Zima. Ano, přesně tak, někdo, kdo miluje Kanadu říká, že někam nejel, protože si myslel, že tam je zima. Před jsme měli ale jiné priority,  vybírali jsme dovolenou u moře, aby tam bylo alespoň třicet stupňů, permanentně. A hlavně, pokud chcete k moři, nejezděte na Madeiru. Madeira je o všem možném, jen ne o moři a plážích, zdržovat se na nich místo v horách, je hřích.

Na Madeiře se drží krásných 20–25 celý den, ráno svítí sluníčko, pak přiběhnou v poledne k horám vaty mračen jen tak se z hor nepustí, ale dole, u pobřeží je stále teplo a jasno. Nenechte se zmást příjemnou teplotou. Dokáže vám pěkně zavařit, zabalte si krém s faktorem 30, jinak se stejně jako my v horách spálíte.

První den jsme se ubytovaly ve Funchalu v centru, jízda do Funchalu je stejný adrenalin jako jezdit po zbytku Madeiry. Křečovitě jsem se držela, jak jsme projížděli strmými úzkými uličkami nahoru a dolu. A hned ráno jsme vyrazily prozkoumávat město.

Všude květiny. Šly jsme sice do zahrad nahoře na Monte, ale abyste si užily jejich krásu, můžete třeba jen do lesa, nebo do města. Hortenzie rostou všude. Samy. Jen tak.

20160604-IMG_3134 20160604-IMG_3121 20160604-IMG_3261

20160604-IMG_3301

Madeira den 2: Pico do Arieiro (nebo jak se ta Ariela píše)

Cestování po Madeiře autem, jak už jsme zmínila, znamená bát se o svůj život každou vteřinu. Úzké strmé silnice, kde za každou zatáčkou na vás může čekat cokoliv. Navigace jsme vyzkoušeli  dvě, ale každá si pro nás přála minimálně hodinovou projížďku celým Funchalem nahoru a dolu, abychom se procvičili v řízení klikatým nepříznivým terénem. Nebo abychom po vyšplhání do necelých 2 tisíc metrů zjistili, že kilometr před cílem je závora a my museli šplhat dolů a jet jinou cestou.

A tak jsme toho dnes stihli méně, než jsme chtěli. Ale i tak to stálo za to. Vyrazily jsme na Pico do Ariero. Nikdy jsem neviděla nic takového. Vrcholky hor koupající se v chomáčích divoké bílé pěny. Na Pico do Ariero můžete i s miminy, je tam asi pětiminutová tůra s ohromným výhledem. Ale pak můžete jít i na nějakou divočejší, namáhavější. Tak si to nespleťte.

Neprojít se po levádě je prý zločin. Jely jsme proto do Ribeira Frio, na Levadu Balcones. Průvodce psal, že se nachází naproti pstruhové farmě za restaurací. Ve skutečnosti byl až za vesnicí na stejné straně jako pstruhová farma. Nevěřte v těchto končinách průvodcům ani navigacím…

20160605-IMG_3405 20160605-IMG_3394 20160605-IMG_3414

Madeira den 3.: Rozmarná navigace a převařené auto

Navigace na Madeiře si opravdu myslí, že si rádi děláme výlety do slepých uliček, kam se půl hodiny škrábeme po strmých silnicích. Ráno jsme měly v plánu navštívit ve Funchalu (čti Funčal) muzeum fotografie, jenže jsme zjistily, že je už 2 roky zavřené. Takže fotografie císařovny Sissi a další skvosty jsme nezahlédly. Akorát krásné zarostlé nádvoří, které údajně je v rekonstrukci (asi ne).

Vyrazily jsme proto do Camara de Lobos, poprvé se nám podařilo ani jednou se neztratit! Je to krásný přístav, údajně druhé největší město na Madeiře, ale je opravdu malinkaté. Rozhodly jsme se tam naobědvat.

 

Vegetariánství

Je sakra těžké sehnat něco pro vegetariány na Madeiře. Naše jídlo v Camara de Lobos bylo výsměchem stolování. Objednaly jsme se vegetariánské spaghetti, kromě toho, že je z nějakého důvodu napadlo, že bude chtít jíst jen jedna z nás, tak nám přinesly spaghetti s vařenými brambory, zeleninou a plátkovým sýrem. Málokdy se takové umělecké dílo podaří.

Odtud jsme zamířily do Ribeira Brava, kam jsme už nějakou tu půlhodinku bloudily a zjistily jsme, že jsme získaly pokutu, protože se nám podařilo dát špatně lístek na parkování. No a ještě nás někdo odřel. Do třetice všeho dobrého začala svítit varovná kontrolka na autě, že se porouchalo. Něco nám to ukazovalo portugalsky.

Do Ponta do Sol jsme přijely naprosto vyřízené, bez chuti cokoliv dělat jsme stály na benzínce a volaly do půjčovny. Po vysvětlení problému mi řekly, ať zavolám někomu dalšímu. Ten prohlásil, že neví, co to je, že to snad nic nebude, když auto funguje. Ještě dodal, že to prověří a zavolá. Už nikdy nezavolal.

Z Ponta do Sol jsme tedy raději ujížděly směr k ubytování do Porto Moniz přes Porto do Pargo. Kontrolka zničeho nic přestala, tak jsme zastavily na kávu v pustině v Porto do Pargo v malé odlehlé restauraci s výhledem na oceán a útesem koupajícím se v mlze. Klid. Nádhera. Všechny problémy se rozpustily jako pěna na moři. Přivítal nás pes Jack a milá dáma s perfektním anglickým přízvukem. A tak se mi chvíli zdálo, že jsme v ráji.

Cestou do Porto Moniz jsme jely lesem. Uháněly jsme kolem volně rostoucích květin, které si my běžně sázíme na zahradě. Rododendrony, kamélie a hortenzie vyrůstají si tu v džungli. Jen tak.

Porto Moniz nás vítalo strmou cestou dolů a ohromným výhledem na “bazény” a skalnaté útvary v oceánu.

A nastalo ticho. Výhled na oceán, práce a odpočinek.

 

20160607-IMG_3546 20160607-IMG_3541 20160606-IMG_3479 IMG_3461

Madeira den 4: Alespoň jedna katastrofa denně.

Člověk by řekl, že už se nám stalo vše. Několikrát jsme se ztratily, auto jsme odřely, pokutu jsme dostaly..

Ráno jsme si prošly Porto Moniz, kde jsou přírodní vulkanické bazénky. Ačkoliv jsem půl roku trénovala na kanadskou vodu sprchováním každý večer ledovou vodou, nakonec jsme se rozhodly, že se koupat do 18 °C bazénku nepůjdeme. Především kvůli času.
V plánu byla túra 25 fontán v Rabacal. Na hory padla mlha a místo výhledů jsme mohly pozorovat jen krávy bučící podél silnic. Nakonec tu přece jen jsou větší zvířata než ještěrky.

Mezi krávami a mlhou jsme dojely do Rabacalu a hned po výstupu si hupsnul telefon na asfalt a displej nevydržel. Poprvé v životě se mi stalo to, čeho jsem se opravdu obávala, nebyl to první skok mého jablíčkového zařízení. Proč ne teď, když po příletu budu mít jen tři dny na to si ho vyměnit do odletu do Kanady. A z toho dva dny budou víkend.

Než jsem se vzpamatovala, už jsme ušly nejméně půl hodiny po asfaltu z parkoviště k vstupu na túry. Nejprve jsme se vypravily k vodopádům Risko, a pak jsme se vrátily a šly k 25 fontánám.

Pochod to byl stále dolů, zpátky nás tedy čekal pěkný výšlap a docházející voda, žádné jídlo. Šly jsme podél hory a stále byla pěšinka užší a užší a provoz začínal houstnout, až jsme se začaly cítit jak na Václaváku. Po nějaké té hodince jsme stanuly u jezírka, do kterého z hory tekly minivodopády.

Zpátky jsme už nepotkaly tolik turistických zájezdů, takže to šlo rychleji. Vystoupaly jsme snad tisíc schodů a nejhorší teprve mělo příjít. Jelikož jsme byly rozrušené na začátku z rozbitého displeje, vůbec jsme nevnímaly, jak dlouho jsme šly dolů po asfaltu. Zdálo se to nekonečné, začínaly jsme být nervózní, že snad jdeme někam úplně jinam, což by s naší orientací bylo dost pravděpodobné.

Nakonec jsme došly se zjištěním, že cesta k túře byla delší než túra.

Odpočinek nás čekal na konci. A to odpočinek v místě, o jakém sníte každý večer s bolavými nohy. Strastiplná cesta podél hor nás zavedla do  Sao Vicente, do romantického údolíčka obklobeného vršky, které vykukovaly v mlze a zase se do ní halily…

A já si jen říkala: Tak zítra snad už žádná katastrofa.

20160607-IMG_3563 20160607-IMG_3579 20160607-IMG_3565

Madeira den 5.: Praštila jsem se do hlavy.

Ráno to začalo opravdu ránou. Já to říkám stále, že slovo ráno musí být od slova rána.
Pak jsme vyrazily do Santany. Náš papírový průvodce je tak trochu opisálek, to znamená, že asi opisuje další průvodce. Doporučil nám park. Jenže to byl park pro děti. Svezly jsme se dětským vozíkem na atrakci z devadesátek (blikalo to dost) a po kávě jsme utíkaly pryč.

Další cíl byl Pico Ruivo, udělala jsem z něj Risko, takže ve všech videích, které jsem natáčela, říkám Pico de Risko. No co naplat. Je to nejvyšší hora Madeiry, má něco přes 1800 m.

Vyrazily jsme do vesnice pod horou Achada de Teixera, kde jsme si chtěly koupit sendviče a vodu, ale žádná vesnice tam nebyla. Alespoň jsme ji nezaznamenaly. U parkoviště byl akorát zchátralý motorest, za který chodí turisti na záchod a bohužel nejen na malou, žádné záchody totiž nikde nejsou.Měly jsme třetinu půl litrové flašky, jedno jablko a stoupání na 2 hodiny před námi. Průvodce psal, že na vrcholku je restaurace, která je občas zavřená. Tak jsme to riskly.

Na vrcholek jsme se nějak vyškrabaly ( zapomněla jsem napsat, že předpověď byla 13 stupňů, ale pařák na třicet, takže jsem značně cítila příliš mnoho oblečení.. Nevěřte předpovědím. ) a místo restaurace zde stála budova, která byla evidentně už nějaký ten rok zavřená. Kdyby na ní nestálo 1939 tipla bych, že je zavřená už tak sto let. Naštěstí zde byl kohoutek s vodou, doufaly jsme, že snad bude pitná. Ale jinak bychom to už nedaly. Dnes mohu říct, že nám po ní nic nebylo.

Zatímco při stoupání jsme měly mlhu, čím více jsme stoupaly, tím více to vypadalo, jako kdybychom se procházely po nebi, vedle nás polštářky z oblaků a jediné, co jsme slyšely, bylo těžké oddychování, jak jsme se škrábaly za rozpáleného dne do 1800 metrů. Stálo to za to.

Přes tunely jsme dojely na cíp Madeiry, kde je hotelová vesnička luxusního rezortu Quinta do Lorde s bazénem vybíhající do moře.
A tady jsme strávili poslední dva dny  červené jako raci.

20160608-IMG_3599 20160608-IMG_3602 IMG_3644 20160608-IMG_3647 20160608-IMG_3621

Madeira den 6.-7.: Voda jako led. Koupáníčko.

Poslední dny byly dny čtení, práce, válení a spaní. Spaní mamka brala obzvlášť zodpovědně. Nejtěžší bylo po těch tůrách dojít na lehátko těch sto metrů z městečkového rezortu Quinta do Lorde, a pak ta voda.

K našemu váleníčku jsme si vybraly přírodní bazének, který patřil k městečkovému rezortu. Brzo ráno jsme si tam běžely urvat místo s přesvědčením, že tam bude plno. Zmýlily jsme se. Nejdřív jsme si myslely, že to je kvůli tomu, že ještě není sezóna, a pak jsme zkusily vodu.

Voda byla krásně ledová. Asi patnáct stupňů. Dneska nás příroda ale netrumfla, jak jsem si už zmínila, už půl roku se koupu večer pouze v ledové s tím, že trénuji na Kanadu, kde nás vždycky do těch jejich ledáren lákali s tím, že 17 stupňů je v pohodě.

Takže v pohodě, oceáne. Spořádaně jsme se válely, občas s notebookem, kafíčkem, občas s knížkou a mamka často se zavřenýma očima.

A nyní už jsem v Kanadě, přátelé. Sledujte nás Facebook Loudavým krokem, nebo na twitteru či instagramu @endijka

20160609-IMG_3651 20160609-IMG_3681

 

 

 

 

 

Lucie Konečná

Děkujeme za přečtení ❤️ Ahoj, jsme Lukáš a Lucka a už pět let cestujeme po celém světě. Blogujeme, fotíme a živíme se online jako digitální nomádi. Cestování nás neskutečně baví a pomáháme ostatním ke skvělým cestovatelským zážitkům. Nechte se námi inspirovat k dalším cestám a dostávejte pravidelně ty nejlepší tipy a triky pro pohodlné cestování. Přidejte se k 1000+ lidem, kteří dostávají naše exkluzivní e-maily!

8 DŮVODŮ, PROČ SE PŘIHLÁSIT