Peking, zašlá velkolepost plivající v říši smogu

“Nepijte vodu z kohoutku v hotelu ani jí raději nepoužívejte k čištění zubů. Můžete ji zkusit převařit ve varné konvici. Buď to vyjde, nebo taky ne,” dostáváme instrukce už v Dubaji, kde máme čtyřhodinové mezipřistání. Jsme všichni dostatečně vyděšeni, že v příštích čtrnácti dnech vzorně využíváme jen balenou vodu, ať se jedná o čištění zubů nebo vaření čaje. Já ale silně pochybuji, že v restauracích ten čaj dělají z balené vody.

Naše průvodkyně Silva je svérázná žena, do Číny se pravidelně vrací už přes dvacet let a nevypadá, že by ji něco dokázalo zaskočit. Snaží se nás připravit na všechny situace, které by mohli (i když s velmi nízkou pravděpodobností) nastat. Vyvolává svou důležitou instruktážní řečí pocity, že zažijeme opravdu nezkrotitelné dobrodružství.

Uvědomuji si, že celkem přehání, přesto nepochybuji o tom, že si párkrát za těch dvacet let zašla s turisty se střevními potíži do nemocnice, hledala kufry nebo strávila pěknou chvíli na české či slovenské ambasádě. “Na letišti budete také procházet kontrolou, kde vám budou kontrolovat čidla teplotu, pokud nebudete výrazně přehřátí, měli bychom tím projít bez problémů,” a dozvídáme se o situaci, kdy uvízla v době epidemie ptačí chřipky na čtrnáct dnů v karanténě s celou výpravou.

“Can I take photo…with you,” posunkuje na mě rukama asi patnáctiletý Číňan se svojí silně zkomolenou angličtinou. Dlouho mi trvá pochopit, co to vlastně chce, protože jeho angličtině je rozumět jen o něco lépe než čínštině. Přikyvuji a fotím se s ním. Tohle se v následujících týdnech opakuje každý den, ať jsme kdekoliv, začínám je podezírat, že je to první a poslední věta (u nich spíš soubor špatně za sebou složených anglických slov), kterou se v cizím jazyce učí. Taky mi po prvním týdnu začalo vrtat hlavou, jestli ve mně vůbec vidí člověka.

A tak už konečně, po téměř dvaceti hodinách cestování, stojíme na největším náměstí světa Tian’ammen, na místě, kde se podle čínských oficiálních zdrojů v roce 1989 nic nestalo. Ve vzduchu je silná vrstva prachu a smogu a lidi se třpytí v kapičkách potu. Tohle převařené kouřmo nutí Číňany neustálně hrdelně flusat a chrchlat.

Před olympijskými hrami v Pekingu se po městě ještě četně objevovaly takzvaná “plivátka”. Ovšem v přípravě na tuto velkolepou událost přijalo vedení vedoucí Komunistické strany Číny celou řadu opatření včetně zákazu plivání pod pokutou asi 60 Kč (minimální mzda je 1200 Kč) . Vzhledem k tomu, že téměř každou ulici hlídá stranický bonzák (a v době olympijády jich tu bylo ještě víc), tak se to opravdu podařilo Číňany do jisté míry v Pekingu odnaučit.

Náměstí nebeského klidu, Tian’ammen, je zdobeno nejen hordou asijských turistů, ale také budovatelskými sochami dělníků. Nachází se zde také Maozoleum, kde je nabalzamovaný Mao Ce-tung a obrovská chaotická fronta a mačkanice věrných Číňanů.

Největším trhákem jsme ale my, blonďatí Evropané. To je něco, co se tady jen tak nevidí. Turistů po Číně sice cestuje asi 10 milionů ročně, ale z toho polovina je Číňanů a 3,5 milionů asiatů z okolních zemí. A ten zbytek se opravdu jednoduše v 1,3 miliardovém státě ztratí, vždyť jen Peking má asi 14 milionů obyvatel. Musíte proto počítat s tím, že si vás nejspíš budou fotit u památek, v restauracích, dokonce i na letišti, tajně, nebo veřejně, na tom nezáleží, ale fotit si vás budou.

“Pyžamo je přece taky oblečení jako každé jiné,” díváme se už asi na třetího obyvatele Pekingu, který si vyšel na procházku ve spacím oblečku. Oblékání Číňanů by se dalo přirovnat k vaření pejska a kočičky. Svítivě růžové tenisky na aerobic, tmavé elegantní květinové šaty a zelený deštník místo slunečníku. Samozřejmě tu najdeme i vyjímky. Občas.

Jsme na cestě do Chrámu nebes, který je vrcholným příkladem architektury dynastie Ming. Nejzajímavější podíváná pro Evropany se ovšem odehrála ještě předtím než jsme do něj vstoupili, a to přímo v parku, který ho obklopuje. Tam pověření straničtí dobrovolníci totiž organizují cvičení Tai-Chi, tancování v párech či pochybný aerobic. Kdo nic z toho neumí, tak přinese aspoň míč nebo si přijde sborově zazpívat. Nabízel se nám tak cestou smutně šťastný pohled na Číňany, kteří si sem chodí zacvičit a zatančit v poslušnosti ke Komunistické straně Číny, která zastává názor “kdo si hraje nezlobí”.

Samotný Chrám nebes je ve skutečnosti komplexem nejrůznějších staveb, nejznámější z nich je Síň modliteb, Most červené tribuny nebo Zeď ozvěn.

Čínské stavby jsou stavěny podle feng shui, na principech protikladů jing a jang. Věřte, že za tisícileté období císařů v Číně nepostavili jediný sloupek nahodile. Vchody se stavěly na jihu, protože dobří duchové chodí od jihu k severu a vše bylo prostehované astronomickou symbolikou. Například Síň modliteb má čtyři vnitřní pilíře, které symbolizují čtyři roční období a 12 sloupů zastupující 12 měsíců v roce.

Čísla mají pro Číňany sami o sobě veliký význam. Například, když se narodíte ve špatném datu, musí vám rodiče vybrat dobré jméno, aby se karma bdějící nad vámi vyrovnala. Takže pokud jste Číňan a máte v datu narození samé čtyřky asi se tím nikde chlubit nebudete. Čtyřka totiž v čínštině znamená také smrt (asi tušíte, jaká čísla na poznávacích značek místních se nevidí). “To je také důvod, proč změnili Mao Ce-tungovi datum úmrtí z 8. 9. 1976 na 9. 9. 1976. Dvě devítky se v čínštině vyslovují “ťjů ťjů”, což znamená věčný mír a spokojenost,” dozvídáme se od Silvie.

 

Nikdo by si v Pekingu nenechal ujít Zakázané město, slavné díky filmu Poslední císař z roku 1987, vybudované v 15. století za dynastie Ming a obývaná poté až do roku 1918 dynastií Čching.

Podle zjistitelných údajů je návštěvnost Zakázaného města 7 milionů lidí ročně, ale vypadalo to více tak, že tam těch 7 milionů lidí je právě s námi. Pokud se v Pekingu objeví nějaká delegace, může se vám stát, že vás najednou začnou nahánět do jiných přeplněných částí tohoto obrovského komplexu, abyste si řádně vychutnali horký dech čínské tlačenice.

A tak jsme hned druhý den poznali pravou Čínu, zašlou velkolepost ztracenou v davu a smogu, který se většinu léta vznáší nad Pekingem.

Peking, uteč Číně, jestli to dokážeš 

Jestliže jsem si odnesla ze Zakázáného města to, že nemám ráda mnoho lidí na jednom místě a vše, co se mi na komplexu líbilo byly historky, které se k němu váží, z hrobek Ming jsem konečně pocítila tu neskutečnou sílu starobylé čínské kultury.

Spíše než samotné hrobky, které jsou opětovně zatížené asijskými návštěvníky, evokuje atmosféru Cesta duchů, která jim předchází. Cestu lemují obrovské sochy zvířat, mýtických stvoření a vojáků, vždy proti sobě.

Samotné hrobky už jsou na tom stejně jako všechny vyhlášené čínské památky. Tlačíte se, skoro nic nevídíte a nepříjemně vás otravují prodavači šátků a všeljakých těžko identifikovatelných výrobků. My jsme udělali ten nerozvážný čin a podívali jsme se poočku, co to ta ženská ukřičená prodává. A to byla nepředstavitelně velká chyba.

“Ten jüan! Three!” Tahá mě babka za rukáv a cení na nás svých pět zubů svého děsivého úsměvu a hází po nás kýčovité šátky. Procházka hrobek Ming se tak mění v útěk před prodavačkou hadrů. Asi bychom se jí zbavili, kdybychom si ty tři šátky za deset jüanů (1jüan = 3Kč) koupili. Ale za to, že nás docela i silou tahá, řve ty svoje jediné tři slovíčka v angličtině a “no, thank you” nebere jako odpověď jsem jí nemínila platit jen proto, abychom se jí zbavili. Přesto se vsadím, že to, čím si nás nejvíce zhnusila, nepochopila.

Po obědě jsme zamířili na celosvětový symbol Číny, Velkou čínskou zeď. “Stavbu zdi započali už v 7. st. př. n. l., ale svou bláznivou podobu získala až za císaře necísařského původu, zakladatele dynastia Qin, Qina Shia Huangdiho.” Vypráví nám Silva příběh o císaři, který si vzal těhotnou konkubínu a udělal z otce jejího dítěte vysokého úředníka.  “Jenže jak to bývá děti se vám odvděčí. A tak syn, když se dozvěděl pravdu o svém otci, se rozlobil a vyhnal ho ze země.”

Qin Shi Huangdi je známý více než Velkou čínskou zdí monumentální hrobkou, kterou chránilo 9 000 terakotových vojáků.

Části, které jsou navštěvovány turisty jsou kosmeticky upravené, naštěstí tady zanechali pro zeď typické různě vysoké schody, které znemožňovali nepřátelům rychlý pohyb po hradbách. Sama jsem si to nedobrovolně vyzkoušela.

Po třech dnech, co se s námi chce každý Číňan fotit, toho začínám mít dost. Pokud se s vámi chtějí vyfotit jednou, ještě to přežijete. Na zdi jsme ovšem potkali skupinku, která měla v úmyslu se se mnou fotit u každého výhledu nejlépe tak osmkrát. Takže místo toho, abych si vychutnávala krásný pohled na panorama klikatící se zdi v oparu, utíkala jsem asi pěti Číňanům, kteří se rozhodli, že když se nechci fotit s nimi, budou si fotit mě. Připadala jsem si jako Angelina Jolie v Praze s tím, že moje brada zůstala celá.

Utekla jsem jim na chvíli, do věže, kterou nejspíš turisti teď používají na obranu proti prasknutí močového měchýře a schovala se do výklenku. Ano, je to krása, špatná viditelnost na fotografie, ale okouzlující pohled pro oči. Zeď bizarního tvaru se před vámi plazí v romantickém závoji prachu.

A už jsou zase tady. Cvak. Cvak. “Please, stop following me.” Snažím se jim slušně vysvětlit, že mi to není příjemné. Šikmé oči se na mě s nechápavím úšklebkem smějí. Nerozumí. To mě namíchne a začínám anglicky nadávat a minimálně pár světově proslulých slovíček a můj naštvaný výraz pochopily. Chechtají se a fotí mě ještě zběsileji. Moje návštěva zdi končí modlením se, ať jsem co nejrychleji od těchto lidí pryč a říkám si: Kde to sakra jsem. A sama si odpovídám. V Číně.

Obličej mi cuká křečovitým šklebem a můj žaludek se převrací ve vlnách děsu. Ulicí se line nepříjemný pach spáleného masa neidentifikovatelných druhů. Vyhýbáme se clounou nevábného kouře Číňanům, kteří si pochutnávají na hadech, býčích penisech či cvčkách na špejly. Nacházíme se na nejznámějším trhu s jídlem v Pekingu, na Donghuamen.

Čínská gastronomie lidi fascinuje, zároveň ji odsuzují. Obyvatelé západního světa hojně navštěvují čínské restaurace, ale nešetří vtipy o vařených Bobících. Jaká je opravdová čínská kuchyně? “Jednotná originální čínská kuchyně neexistuje, pokud chcete poznat Čínu gastronomicky, musíte si zapamatovat dvě věci. Uvařit a sníst se dá úplně všechno a vše se musí dát připravit rychle. Snad s vyjímkou černých vajec,” píše Přemysl Čech v Objektivu s úsměvem. A tyto pravidla se každý den mého pobytu v Říši středu potvrzují.

V Číně se konzumuje vše a navíc nikdy nejde ani kousek nečeho, co by se dalo sníst, na zbyt. Je to dáno historii, kdy se obyvatelé Číny celá staletí potýkali s hladomorem a nepředstavitelnou chudobou.

Nejlepším příkladem je využití bource morušového, z jehož kokonu se vyrábí surové hedvábí. “Nejprve se odmotá asi kilometr hedvábné nitě, zbytek kokonu se dá stranou a následně prodá například jako odličovácí tamponky (kokonky) a larva, nacházející se uvnitř, se upraží a sní,” vysvětlují nám v místní továrně na hedvábí. (kokonky – http://img.alibaba.com/wsphoto/v0/455139923/Natural-Silkworm-Cocoon-Facial-Cleanser-Ball-Exfoliating-Scrub-blackhead-peel-off-18pcs-pack-100packs-lot-free.jpg) Jediné, co Číňani nejí jsou perlorodky a perlotvorky, protože věří, že všechno dobré přenesly už do perel.

Pohled na tržnici z jídlem mi nedělá dobře, nedokážu si představit, kdyby tu ještě smažili psy a kočky. Ne, že by je Číňani přestali jíst, ale před olympiádou v Pekingu stáhli tyto speciality do speciálních restaurací. Tam si můžete objednat psa a kočku například pod vzletným názvem “Svár draka s tygrem”.

Na pouličních trzích s jídlem si už ale smažené pudličí pacičky či kočičí ocásek nedáte, musíte se obejít s daleko “obyčejnějšími” pokrmy.

Nabízejí tu různé potvůrky na špejlích, již zmíněné hady, býčí penisy a cvrčky, ale můžete si pochutnat i na malých žralocích, krabech, kobylkách, mlocích, mořských hvězdicích či nejrůznějších druzích brouků. “A pokud se po upražení ještě škubou, je to důkaz čerstvosti,” vysvětlí vám místní.

V tradiční čínské restauraci se ale nemusíte bát, že by vám naservírovali cvrčky nebo psa (psí maso je několikrát dražší než kuřecí či hovězí). Tam to vypadá podobně, jak si asi každý představuje. Na kulatý stůl s otáčivým středem (v Číně se o jídlo všichni dělí) vám přinesou mísu rýže, kterou si můžete na požádání přidat, a vrchovaté talíře jídla, že to v devíti lidech nemůžete sníst. Pokrmy se skládají většinou z kuřecího, krůtího, hovězího či vepřového masa a z hodně zeleniny a hub. Omáčky jsou různě ostré a v každé restauraci složením liší. Zajímavostí je, že první skleničku pití dostávate jako pozornost podniku.

Čínské restaurace nejvíc zklamou milovníky sladkého, toho se v Číně moc nedočkáte. Celkově všechny originální čínské sladkosti (snad až na nanuky) byly nejedlé. Na své si nepřijdou ani lidé holdujícím polévkám. Ty jsou povětšinou škrobovité a bez chuti.

Mě nejvíce zklamalo, že jsem nikde nenašla restauraci, kde by dávali štěstíčka, které jsem vždycky vídala v amerických filmech. Pak jsem zjistila, že to je výmysl Američanů.