Las Vegas: Jednou nohou v base

„Nechtěla bys se mnou a Martinem jet v září do USA?” Dostala jsem v létě 2012 sms od mého dlouholetého kamaráda D. ze Slovenska, kterého jsem poznala při dlouhých večerech hraní World of Warcraft.

Tehdy jsem se zrovna vrátila z Číny a řešila svoje srdcetrýznivé problémy s opačným pohlavím,  procházela jsem zrovna etapou, kterou můžeme nazvat “na dně oceánu”, to znamená, že jsem nejedla, nepila, jen četla a propadala depresím. Odložila jsem dočteného posledního Eragona a odepsala, že pojedu. Do hodiny mi na mailu přistály letenky, nebylo cesty zpět. Doma mi to překvapivě prošlo. Snad proto, že mamka D. znala, chodilo nám od něj v průměru 5 pohledů za rok z celého světa, a taky jsem za ním a za dalšími kamarády z WoWka odjela kdysi na silvestra na tajňačku na Slovensko. Ve skutečnosti jsem za nimi odjela tajně víc krát, ale na ten silvestr mi přišly. Naštěstí až po něm.

Martin s D. se chystali projet USA od západu na východ, já s nimi jela jen z LA do Las Vegas, podél pobřeží do San Franciska, s návštěvou Sequoia National Parku, Death Valley a Arey 51.

Podruhé v Las Vegas a stále nemůžu dopřát své gamblerské duši ten adrenalin a prohrát spoustu peněz. Zaprvé, moc dolarů už mi nezbylo, zadruhé mi není 21, ale jen 20. Je mi jasné, že oblafnout se mi je nepodaří, lidé mi běžně tipují šestnáct. Pro informaci, už šest let mi tipují šestnáct. Občas mi někdo udělá radost a řekne sedmnáct. Cítím, že to tady bude problém. Přesto si koupím šaty, boty na vysokém podpatku a doufám, že mě alespoň pustí do casina, když už ne hrát, tak koukat. Přece jen mi zbývají poslední dva večery, než nasednu na letadlo vstříc nudnému životu vysokoškolačky.

První večer sedím v hotelu Bellagio, to je jeden z těch luxusních hotelů, které vidíte ve filmech z Las Vegas. Bydlí tam naši přátelé, takže se tam s nimi scházíme. Štěstí je nejspíše na naší straně, popíjím, nikdo si nás nevšímá, odcházíme v příjemné náladě.

Druhý den začíná pro mě nejděsivější noční můrou. Vlezu ráno do výtahu, zavřou se za mnou dveře a už nevylezu ani nikam nedojedu. Uvízla jsem ve výtahu. Na provoz výtahu potřebuju kartičku od pokoje, kterou jsem si samozřejmě nevzala. Jestliže jsem dříve měla podezření, že trpím výtahovou klaustrofobií, dnes se mi to potvrdilo. Ječím, buším, dupu, to mi samozřejmě nepomůže. „Help, help!”. Když se trochu zkldiním, stisknu tlačítko s telefonem a snažím se volat technickou. Nic. Zuřivě na něj mačkám, jako kdybych se to tlačítko snažila promáčknout skrz výtah někam ven. „Jsem zaseklá ve výtahu, pomooooc.” Nikdo mě neslyší. Jsem ztracená. Sednu si na podlahu, rezignuji, vím že tady stoprocentně umřu,  hlavou mi lítají představy, jak se semnou výtah utrhne, nebo jak mě vysvobozují hasiči.

Výtah se rozjel. Někdo si ho přivolal.

„Kde jsi takovou dobu byla?”

Večer už nečekáme žádné problémy. Část z naší sestavy jde hrát ruletu, tam já bez ID nemůžu, zůstávám proto u baru, kde téměř nikdo není. Martin mi objednává pití, ale nechtějí mu ho pro mě dát bez mého ID.

„To je pro ni? Potřebujeme její ID.” Říká barman, tváří se nepříjemně, já ale ukazuji, že s sebou nemám ani kabelku.

“Moje ID má náš kamarád,” vymlouvám se.

Nechtějí pro mě nalít vůbec nic. Nakonec to nějak vyřeší, když poodejdu si sednout jinam. Povídáme si. Martin se odchází  podívat za ostatními, jak jim jde ruleta. Když se ovšem vrátí, jsem v obležení tří bodyguardů. Vytřeští na mě oči.

„Potřebujeme vaše ID”

„Má ho u sebe můj kamarád”

„On?” otáčí se na Martina. Přichází další bodyguardi. Už je jich tam osm. Mých 50 kg v obležení osmi stokilových hromotluků, z kterých jde strach. Žaludek mi plave na rybníku hrůzy.

Zachovávám klid a nevinně říkám, že ne.

„Viděli jsme vás s ním na kameře.”

„Jenže moje ID má náš společný kamarád.”

Martin přitakává, vidím, jak mu v očích utíká hrůza.

„Tak ho jdeme najít” říkají bodyguardi. Martin se mě ptá, jestli pro D. má dojít.

„Zbláznil ses. Dyť on moje ID nemá, nesmí mít, neni mi přece jednadvacet.” Syknu na něj. A říkám mu, že budeme tvrdit, že je mi 22. Děláme, že D. nevidíme.

„Není tady”

„Nelžete nám”

„Nelžu vám”

„Potřebujeme vaše ID”

„Říkám vám, má ho můj kamarád, vždyť vidíte, že nemám kabelku, kam bych si ho dala?” Odpovídám. To už si nás bodyguardi rozdělí. Čtyři jsou kolem mě, čtyři jsou kolem Martina a vyslýchají nás odděleně. Můj ledový klid se proměnil v tříšť, kterou ze mě vysávají hrůzostrašní hromotluci. Uvědomuji si, že si myslí, že jsem ruská prostitutka.

Když nás vyslechnou, pustí nás k sobě, ověřujeme si, že jsme řekli to samé. Oni dělají to samé.

„Musím odsud pryč.”

„Tak pojedeme na hotel”

„Ne, ty zůstaň a řekni to D.”

Bodyguardi vypadají stále naštvaně a nepříjemně, ale vypadá to, že jsme výslechem prošli. Martin odchází, říká, že jde zkusit hledat našeho kamaráda. Nechají ho odejít.

„Třeba je na hotelu. Můžu dojet na hotel, jestli tam není a přijedu zpět s ID.” Přesvědčuji se. Už se mnou zůstává jen jeden. Vysoký – stejně jako široký – snědý Američan. Netváří se tak přísně jako ostatní. Bavím se s ním, vyprávím, kde všude jsem v USA byla. Vyloudím úsměv z tohoto hromotluka. Přesvědčila jsem ho, že nejsem ruská či ukrajinská prostitutka. Moje srdce dobíhá maraton, vím, že tohle mi dnes projde. Slibuji, že se s ID vrátím.

Nastoupím do taxíka, který řídí asi 50letá sešlá blondýna. Hraju dál svoji storku. Říkám jí, že si jedu pro ID, protože ho nemám u sebe.

„To bys měla nosit u sebe. Tady se to bere vážně, zvlášť, když vypadáš takhle mladě.”

„Teď už to vím.” A říkám si pro sebe, že příště si vyrobím fake ID. Pak mi dojde, že za rok už ho nebudu potřebovat.

„Včera tady zatkli několik holek, co je neměli.”

„Vážně?” Teď mi dochází, že jít do casina není troufalost, ale risk pár dní za mřížemi a možná i zákaz pobytu.

„Endia, Endia,” zamžourám, na posteli nademnou sedí D.

„Díky tobě jsme vyhráli 1000 dolarů!”

„Co?” Sedám si.

Když mu přišel říct Martin, že mě odvedli sekuriťáci, nechal na ruletě sázku.  Když se k ruletě vrátil, zjistil, že jeho sázka zůstávala na ruletě a vyhrávala.

Zasmála jsem se. Tak přece jsme měli štěstí.

Lucie Konečná

Děkujeme za přečtení ❤️Ahoj, jsme Lukáš a Lucka a už pět let cestujeme po celém světě. Blogujeme, fotíme a živíme se online jako digitální nomádi. Cestování nás neskutečně baví a pomáháme ostatním ke skvělým cestovatelským zážitkům.Nechte se námi inspirovat k dalším cestám a dostávejte pravidelně ty nejlepší tipy a triky pro pohodlné cestování.Přidejte se k 1000+ lidem, kteří dostávají naše exkluzivní e-maily!

8 DŮVODŮ, PROČ SE PŘIHLÁSIT